Společně za demokracii aneb V čem by se Česku hodil Mikuláš Dzurinda
Mluvíme-li o předčasných volbách, je na místě připomenout jednu zkušenost ze Slovenska. Právě před 22 lety – na začátku července 1997 – se tam sešikovala pod vedením Mikuláše Dzurindy široká koalice, která rok na to odstavila od moci Vladimíra Mečiara. Byly to nejspíš nejdůležitější okamžiky ve vývoji samostatného slovenského státu.
Na podzim 1998 sestavil Dzurinda, ve volbách těsně druhý právě za Mečiarem, vládu z osmi stran, která Slovensko vrátila z cesty do ruské náruče zpět do Evropy a provedla reformy, z nichž země žije dodnes.
Je to učebnicový příklad, jak se demokraté byli schopni spojit proti nebezpečnému autoritářství – Mečiar v té době provozoval na Slovensku něco jako státní terorismus včetně únosu prezidentova syna tajnou službou.
A že takové spojení nebylo vůbec jednoduché, vyprávějí pamětníci dodnes a dodnes mnozí zahrnují Dzurindu výčitkami.
Tato slovenská zkušenost nese trojí poučení: nebezpečí bylo tehdy opravdu velké a chápala ho velká část společnosti; opozice našla toho správného lídra – Mikuláše Dzurindu (a jeho pravou ruku ekonoma Ivana Mikloše). A za třetí – pravo-levé seskupení pěti stran zvané Slovenská demokratická koalice se začalo rodit už dva roky před volbami.
Mečiarovi hrozí stíhání. Slovenská prokuratura zrušila rozhodnutí policie, že amnestie jsou promlčené
Číst článek
Bezzubá opozice
Přeneseme-li tyto podmínky do dnešního Česka, vidíme, že opoziční strany snad vůbec nevnímají vážné ohrožení demokracie, lídra nemají a budou-li volby dříve než v regulérním termínu na podzim 2021, propásly čas na případné spojování do volební koalice, která by mohla získat nejvíc hlasů.
ODS, TOP 09, KDU-ČSL, starostové a v trochu jiné pozici ani Piráti nemají dost politické představivosti a odvahy, ani mentální výbavu na víc než sněmovní příštipkaření, které je bezzubé proti útokům na demokratická pravidla a instituce.
Pro spravedlnost je potřeba říct, že ani v sousedních zemích si opoziční strany v podobné situaci nevedou lépe. V Maďarsku politickou bitvu o demokracii nadlouho prohrály – Viktor Orbán se změnou ústavy zabetonoval u moci a zavedl v zemi vládu jedné strany.
Ani v Polsku nevypadají vyhlídky zčásti spojené opozice nijak slavně: volby do Evropského parlamentu vyhrálo vládní Právo a spravedlnost Jaroslava Kaczyńského s rekordními 45 procenty a preference před podzimními parlamentními volbami má ještě vyšší. Opozice to prostě nezvládla.
Spolu za demokracii
Ani Slovensko určitě nezopakuje Dzurindův příběh úspěšného spojování z roku 1998. Šest opozičních stran nevytvoří jednu koalici před volbami do Národní rady v březnu 2020.
Velmi dobře si zatím vedou Progresívne Slovensko a Strana Spolu – tyto nové formace se spojily v únoru, což znásobilo jejich preference a kandidátka Progresívneho Slovenska Zuzana Čaputová vyhrála prezidentské volby – to je pro sestavování budoucí vlády důležitá okolnost.
Jako koalice vyhráli volby do Evropského parlamentu a porazili přitom po 13 letech vždy vítězného Roberta Fica a jeho Směr. Nicméně nějaké větší uskupení – ještě i s novou strana exprezidenta Andreje Kisky a tradičními opozičními stranami – už se do jarních voleb nestihne. Důvody jsou přitom velmi podobné těm českým.
Tehdy před 22 lety napsal jeden ze členů velké Dzurindovy koalice: „Nespojujeme se na prosazování pravicových, levicových, liberálních nebo konzervativních principů, ale jen a jen na prosazování principů demokratických.“
Této pravdě dnes opoziční politici široko daleko nedorostli.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Důchodovou reformu potřebujeme, ještě víc ale musíme dbát na mezigenerační solidaritu
Julie Hrstková
Koaliční strany teď kazí vládnutí malichernými spory
Petr Šabata
Airbnb je zpátky. Nejen v krizi bydlení si Praha nemůže dovolit takto neregulovaný byznys s byty
Apolena Rychlíková
Definice trucovitosti na tři – ANO
Petr Honzejk