Přinejmenším na facebooku sdílí velké množství lidí elaborát, který popisuje dětství lidí střední a starší generace, a to ve velmi pozitivním duchu. Byla to prý doba, kdy sice nic nebylo, ale všechno se sdílelo. Děti si hrály mezi paneláky na ulici, dostaly do ruky kousek chleba a šly ven. Případně jedly nemyté maliny a vodu pily ze studny. Matky se o své ratolesti nemusely bát, nebo se prostě nebály, to z textu není úplně jasné. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Někdo vám předžvýkává vaše vlastní dětství

Nikdo neznal věci jako chrániče kolen, ani výrazy jako dyslexie nebo ADHD. Soukromé školky nebyly, zato děti za deštivých dnů hrály deskové hry, skládaly papírové hračky a lepily si výstřižky do alba. Všichni byli pořád zdraví, případně se léčili odvarem z cibule.

Nechybí ani zmínka o podivuhodné vymoženosti v podobě „dědy, který nám dýmkový kouř foukal do tváře a smál se, když nám to vadilo“. Dědové tehdy ještě věděli, jak potomky zocelit.

Nostalgie 2.0

Tento sebezálibný vzpomínkový polotovar je fascinující výtvor. Je sepsaný podivným jazykem, což je asi způsobeno špatným překladem z cizích zdrojů. Nebo je to důsledek stylistické nešikovnosti, případně potřeby dalších anonymních spoluautorů vršit stále nové detaily.

„Nevzpomínku“ na neexistující minulost sdílejí a komentují tisíce, možná desetitisíce lidí. Někteří se jeho obsahu podivují nebo s ním nesouhlasí, ale u většiny je cítit, že je nějak vzala za srdce. Kdo by občas rád nezavzpomínal na vlastní dětství? 

I když popravdě řečeno, tam, kde si děti hrály mezi paneláky, asi nechodily pít do studny, a naopak. Ti, kdo skutečně měli ADHD nebo trpěli dyslexií, možná nemávnou tak kavalírsky rukou nad nevědomostí dřívějších časů. Československá sídliště nebyla v 80. letech jen rejdištěm veselých rošťáků, ale také místem čichání toluenu. Tak bychom mohli rozšroubovat celý ten zvláštní útvar.

Určitě kdysi bylo mnohé lepší, proč to neříct. Ovšem ledasco také bylo horší. V každém případě to dřív bylo jiné a odpovídalo to nějaké době a místu. Nebylo ctností nás, někdejších dětí, že jsme nesedávali u počítačových her, když žádné nebyly. Vlastně byly, ale ne u nás. Taky jsme nemohli chodit do skauta nebo místo pojídání nemytého ovoce jet s rodiči třeba do Řecka.

Jsme tady!

O to tu ale nejde. Co vlastně říká ten text o svém autorovi? Nemohu se při četbě těchto vzpomínek „na všechno a na nic“ zbavit nepříjemného pocitu, i když nevím přesně proč. Je to nářek lidí, kteří se necítí v dnešní době komfortně a vlastně volají o pomoc? Nebo je to symbolický útok na ty mladší, kteří si nás neváží? Nebo si nevážíme my jich?

Celá věc je vlastně založena na předpokladu, že naše dětství bylo lepší, a ti mladší to nemohou pochopit, ani to neocení. Staví na tom, že mezi staršími a mladšími leží nevyhnutelně nějaká nepřekonatelná bariéra. Stačí se politovat, že, jak se v textu praví, „jsme generace, která se nevrátí“. Takže si pochválíme své dětství, o jehož podobu jsme se nijak nezasloužili, a současně zapomeneme, že se odehrávalo v hnusných kulisách.

Také bychom se ale mohli radovat nad tím, že dnes už to mají děti lepší, i když si toho, parchanti, neváží. Nebo se také každý může zamyslet nad tím, jestli udělal něco pro to, aby věci byly dnes lepší než dřív.

Za zdravější minulost

Vlastně mi to celé připadá jako výtvor z nějaké dezinformační dílny, jako pokus přiložit polínko mezigeneračních tenzí a udělat další čáru do obrazu doby, kdy byl prý svět ještě v pořádku, protože se s fakany nikdo nemazlil.

Staví na skutečnosti, že existují dva druhy nostalgie, které rády srůstají do jednoho celku. Na jedné straně pochopitelná a vlastně zdravá nostalgie každého, kdo vzpomíná na klukovská, případně holčičí léta. Kolik pěkných knížek díky tomu vzniklo! Z příjemných vzpomínek můžeme čerpat celý život.

A pak je tu nostalgie jiného typu, vlastně nebezpečná emoce, která lže o minulosti, bere sílu pro přítomnost a odvádí pozornost od budoucnosti. Vysiluje lítostivostí, a také kazí vztahy mezi lidmi, zejména různých generací. Tuto nostalgii lze snadno zneužít, třeba i politicky. Zvlášť když vám vaši vlastní perspektivu někdo předžvýká.

Nejlepší je vzpomínat na své vlastní – skutečné – dětství, v němž bude všechno, lítání s ostatními po venku i dávno zapomenuté sladkosti. Ale také strašidelné občankářky nebo ozáření po Černobylu. Kdo deleguje své vzpomínání na minulost do rukou někoho jiného, ať se pak nediví, že s ní ten druhý bude dělat, co chce.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít