Profese státního zástupce mi snad dovoluje nahlédnout televizní seriál i z jiných, než čistě diváckých a filmových úhlů pohledu.

Hned na úvod řekněme, že bývalému šéfovi pražské policejní mordparty Josefu Marešovi se po předchozím projektu Případů 1. oddělení povedl další výrazný scenáristický počin. Samozřejmě měl v jistém smyslu usnadněnou práci.

Vraždy - tím více konkrétní ikonické kauzy, které si Mareš vybral - jsou divácky nejchytlavější, což s kolegy občas s úsměvem glosujeme řečnickou otázkou, kdy už konečně někdo natočí detektivku o nějakém tom rozsáhlém řetězovém podvodu na dani z přidané hodnoty (nikdy).

Klasické detektivky dávají veřejnosti jen malý vhled do reálné policejní práce, v níž vyšetřování vražd představuje velmi specifickou a z hlediska kvantity spíše nevýznamnou činnost.

Světu zločinu suverénně vládně méně viditelná kriminalita majetková a hospodářská, za jejíž nedostatečné odhalování právě v poslední dekádě 20. století (na rozdíl od násilné zločinnosti) je ostatně zdejší policie dodnes kritizována.

Umění policejní práce

To však vůbec neznamená, že napsat kvalitní krimi je něco lehkého, tím spíše, pokud má získat uznání v laických i odborných kruzích.

Devadesátkám se to podařilo. Policejní práci zobrazují současně divácky poutavě a co nejvíce realisticky. Tedy nikoli jako dílo hrdinů akčních filmů, ale coby umění možného, výsledek týmového výkonu v konkrétní neopakovatelné chvíli.

Umění rozpoznat, do které kauzy (ne)má smysl investovat čas a energii. To vše při omezených kapacitách a možnostech, které jsou aktuálně k dispozici - viz scéna s hledáním orlických potápěčů.

V kostce to shrnuje kapitán Václav Plíšek, když mladému nadějnému poručíkovi Tomáši Kozákovi ukazuje, že cílem policie v reálném světě nemůže být pokaždé dokonalé dodržování formálních postupů, ale hledání - často svízelné a křivolaké - cesty za pokud možno správným a spravedlivým výsledkem. Tím musí být vždy ochrana společnosti před pachateli trestné činnosti.

Jistě, za posledních třicet let se v policejní práci mnohé změnilo, základní principy a pravidla ale zůstala a mají trvalý obsah. Ve složitém zvažování, kdy spustit takzvanou realizaci, podezřelého zadržet a obvinit (budou důkazy stačit státnímu zástupci a soudu?), je dobře vidět, jak obtížná je policejní práce v přípravném řízení.

Žalování ‚na jistotu‘

V poslední době někdy ve veřejném prostoru slýcháme různé požadavky, aby policie trestně stíhala pouze ty, u nichž je vina jistá, nikoli ty, které soud v budoucnosti očistí.

Snad sledování seriálu přispěje u vnímavější části veřejnosti k poznání, že taková slova zračí naprosté nepochopení odlišnosti důkazních požadavků pro zahájení trestního stíhání, podání obžaloby a zejména pro pozdější uznání viny nezávislým soudem.

Obviňování a žalování jen „na jistotu“ by v praxi vedlo k tomu, že podstatná část pachatelů závažných, komplikovaných a důkazně ne zcela jednoznačných trestních kauz zůstane neusvědčena a nepotrestána. Soudy by jednoduše nedostaly možnost rozhodovat o vině či nevině.

Seriál velmi dobře ukazuje i časový tlak a stres, v němž často policie musí sepisovat podněty k domovním prohlídkám, vazbám a podklady související se zahájením trestního stíhání, ve kterých pak obhajoba s luxusem časového odstupu a informační výhody tak ráda hledá jakékoli, byť sebemenší nedostatky.

Selhávající operativec

Asi nejvíce zdařilá a propracovaná je postava selhávajícího nadporučíka Františka Tůmy v podání Ondřeje Sokola, jinak též skvělého divadelního režiséra pražského Činoherního klubu.

Jeho nečernobílý osud jako by vypadl ze skutečných spisů zpracovávaných Generální inspekcí bezpečnostních sborů (GIBS).

Policejní operativec se na jedné straně musí stýkat s podsvětím, aby orgány činné v trestním řízení měly informace nutné pro práci. Na straně druhé takto kráčí po tenké ledové krustě, kde je třeba se neustále hlídat, aby se v paktu s čertem nedostal za hranu profesních povinností. Uklouznutí může být mnohem rychlejší a snazší, než si my z tepla a pohodlí našich kanceláří umíme představit.

Tůma se jej dopustil nejpozději v okamžiku, kdy místnímu gangsterovi předal jím požadované neveřejné a citlivé informace z policejních evidencí, čímž mohl ohrozit úspěch jiných rozpracovaných policejních věcí a rovněž bezpečí některých nevinných lidí - trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací.

Policejní seriál

Devadesátky jsou seriálem čistě policejním. Vůbec v nich nevidíme postavy státních zástupců a soudců, které jsou přitom pro zdárný průběh a spravedlivý konec každého trestního procesu přirozeně naprosto klíčové.

Je třeba to respektovat jako autorský záměr, byť poněkud zkresluje realitu trestního řízení - ponechme stranou, že v 90. letech měli státní zástupci směrem k policii mnohem menší zákonné pravomoci než dnes.

Akceptujme i fakt, že konkrétní postavy seriálových policistů se rozcházejí s jejich skutečnými předobrazy, což u těch druhých v uplynulých dnech vedlo k mediálně projevované nevoli. Takové nepřesnosti a licence však k filmu patří, vždyť za „falšování“ historických postav byl kdysi napadán i tak velký tvůrce, jakým je Miloš Forman.

České televizi se povedlo natočit kvalitní kriminální seriál. A kdo ví, třeba se jednou nějaký schopný scenárista najde i mezi námi, aby ukázal podobně nelehkou profesi státního zástupce.

Autor je státní zástupce a viceprezident Unie státních zástupců.

Ondřej Šťastný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít