Devadesátky očima státního zástupce
Minisérie České televize Devadesátky, zobrazující v hraném filmu skutečné kauzy Ivana Jonáka a orlických vrahů, vzbudila obří zájem diváků. Zatímco v normální populaci vyvolávají 90. léta minulého století nostalgii za euforickými pocity svobody a podlehnutím – bohužel klamnému – dojmu, že liberální demokracie historicky zvítězila, policie a trestní justice tehdy prošly zatěžkávací zkouškou. Dramaticky vzrostla kriminalita, tu násilnou nevyjímaje.
Profese státního zástupce mi snad dovoluje nahlédnout televizní seriál i z jiných, než čistě diváckých a filmových úhlů pohledu.
Mrázek, Běla i Jonákův Discoland. Seriálová pražská mordparta se vrací ke kauzám z devadesátek
Číst článek
Hned na úvod řekněme, že bývalému šéfovi pražské policejní mordparty Josefu Marešovi se po předchozím projektu Případů 1. oddělení povedl další výrazný scenáristický počin. Samozřejmě měl v jistém smyslu usnadněnou práci.
Vraždy - tím více konkrétní ikonické kauzy, které si Mareš vybral - jsou divácky nejchytlavější, což s kolegy občas s úsměvem glosujeme řečnickou otázkou, kdy už konečně někdo natočí detektivku o nějakém tom rozsáhlém řetězovém podvodu na dani z přidané hodnoty (nikdy).
Klasické detektivky dávají veřejnosti jen malý vhled do reálné policejní práce, v níž vyšetřování vražd představuje velmi specifickou a z hlediska kvantity spíše nevýznamnou činnost.
Světu zločinu suverénně vládně méně viditelná kriminalita majetková a hospodářská, za jejíž nedostatečné odhalování právě v poslední dekádě 20. století (na rozdíl od násilné zločinnosti) je ostatně zdejší policie dodnes kritizována.
Umění policejní práce
To však vůbec neznamená, že napsat kvalitní krimi je něco lehkého, tím spíše, pokud má získat uznání v laických i odborných kruzích.
‚Kam člověk sáhl, tam byl zločin.‘ Devadesátky a jejich ‚polosvět‘ dokreslí dokumentární série
Číst článek
Devadesátkám se to podařilo. Policejní práci zobrazují současně divácky poutavě a co nejvíce realisticky. Tedy nikoli jako dílo hrdinů akčních filmů, ale coby umění možného, výsledek týmového výkonu v konkrétní neopakovatelné chvíli.
Umění rozpoznat, do které kauzy (ne)má smysl investovat čas a energii. To vše při omezených kapacitách a možnostech, které jsou aktuálně k dispozici - viz scéna s hledáním orlických potápěčů.
V kostce to shrnuje kapitán Václav Plíšek, když mladému nadějnému poručíkovi Tomáši Kozákovi ukazuje, že cílem policie v reálném světě nemůže být pokaždé dokonalé dodržování formálních postupů, ale hledání - často svízelné a křivolaké - cesty za pokud možno správným a spravedlivým výsledkem. Tím musí být vždy ochrana společnosti před pachateli trestné činnosti.
Jistě, za posledních třicet let se v policejní práci mnohé změnilo, základní principy a pravidla ale zůstala a mají trvalý obsah. Ve složitém zvažování, kdy spustit takzvanou realizaci, podezřelého zadržet a obvinit (budou důkazy stačit státnímu zástupci a soudu?), je dobře vidět, jak obtížná je policejní práce v přípravném řízení.
Žalování ‚na jistotu‘
V poslední době někdy ve veřejném prostoru slýcháme různé požadavky, aby policie trestně stíhala pouze ty, u nichž je vina jistá, nikoli ty, které soud v budoucnosti očistí.
Návrat do devadesátek i premiéry na iVysílání. Česká televize představila jarní novinky
Číst článek
Snad sledování seriálu přispěje u vnímavější části veřejnosti k poznání, že taková slova zračí naprosté nepochopení odlišnosti důkazních požadavků pro zahájení trestního stíhání, podání obžaloby a zejména pro pozdější uznání viny nezávislým soudem.
Obviňování a žalování jen „na jistotu“ by v praxi vedlo k tomu, že podstatná část pachatelů závažných, komplikovaných a důkazně ne zcela jednoznačných trestních kauz zůstane neusvědčena a nepotrestána. Soudy by jednoduše nedostaly možnost rozhodovat o vině či nevině.
Seriál velmi dobře ukazuje i časový tlak a stres, v němž často policie musí sepisovat podněty k domovním prohlídkám, vazbám a podklady související se zahájením trestního stíhání, ve kterých pak obhajoba s luxusem časového odstupu a informační výhody tak ráda hledá jakékoli, byť sebemenší nedostatky.
Selhávající operativec
Asi nejvíce zdařilá a propracovaná je postava selhávajícího nadporučíka Františka Tůmy v podání Ondřeje Sokola, jinak též skvělého divadelního režiséra pražského Činoherního klubu.
Jeho nečernobílý osud jako by vypadl ze skutečných spisů zpracovávaných Generální inspekcí bezpečnostních sborů (GIBS).
Devadesátky na televizních obrazovkách vystřídá dvoudílný krimi noir Vražedné stíny
Číst článek
Policejní operativec se na jedné straně musí stýkat s podsvětím, aby orgány činné v trestním řízení měly informace nutné pro práci. Na straně druhé takto kráčí po tenké ledové krustě, kde je třeba se neustále hlídat, aby se v paktu s čertem nedostal za hranu profesních povinností. Uklouznutí může být mnohem rychlejší a snazší, než si my z tepla a pohodlí našich kanceláří umíme představit.
Tůma se jej dopustil nejpozději v okamžiku, kdy místnímu gangsterovi předal jím požadované neveřejné a citlivé informace z policejních evidencí, čímž mohl ohrozit úspěch jiných rozpracovaných policejních věcí a rovněž bezpečí některých nevinných lidí - trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací.
Policejní seriál
Devadesátky jsou seriálem čistě policejním. Vůbec v nich nevidíme postavy státních zástupců a soudců, které jsou přitom pro zdárný průběh a spravedlivý konec každého trestního procesu přirozeně naprosto klíčové.
Je třeba to respektovat jako autorský záměr, byť poněkud zkresluje realitu trestního řízení - ponechme stranou, že v 90. letech měli státní zástupci směrem k policii mnohem menší zákonné pravomoci než dnes.
Akceptujme i fakt, že konkrétní postavy seriálových policistů se rozcházejí s jejich skutečnými předobrazy, což u těch druhých v uplynulých dnech vedlo k mediálně projevované nevoli. Takové nepřesnosti a licence však k filmu patří, vždyť za „falšování“ historických postav byl kdysi napadán i tak velký tvůrce, jakým je Miloš Forman.
České televizi se povedlo natočit kvalitní kriminální seriál. A kdo ví, třeba se jednou nějaký schopný scenárista najde i mezi námi, aby ukázal podobně nelehkou profesi státního zástupce.
Autor je státní zástupce a viceprezident Unie státních zástupců.
Co všechno se bude z Bílého domu vylévat
Tereza Zavadilová
Za mě vždy hlasuje peněženka
Petr Holub
Volební fígle Kateřiny Konečné
Jiří Leschtina
Co čeká evropský automobilový průmysl? Stávka ve Volkswagenu je jen začátek
Julie Hrstková