Potlesk nahrazují palce a srdíčka tiše plující po obrazovkách. Návštěvníci tráví přestávku místo na baru ve foyer u bzučící lednice v kuchyni a s tím, co si z ní odnesou, můžou v obývákovém sále klidně usnout, aniž by je kdokoliv odsuzoval při vyzvedávání kabátů v šatnách.

Na možnosti, které online prostor nabízí, zareagovali čeští umělci velmi pružně a nebude nijak odvážné říct, že i kvalitně. Platformy Dramox, MuzTV, nebo MírPlay za chvíli nedají provozovatelům Netflixu spát a přes dva měsíce dlouhý online festival #kulturažije udělal z Woodstocku komorní sraz pár kamarádů.

V čem je tedy problém? Soudě podle právě vyjmenovaných úspěšných projektů funguje online kultura dobře.

Dá-li se něco o internetové formě umění s jistotou říct, tak to, že je jeho konzumace nadmíru pohodlná. A právě ono pohodlí bývá v dnešní době klíčovým faktorem při lidském rozhodování. Člověk si může říct: „Proč vlastně jít na koncert, když si můžu zdarma doma pustit záznam na YouTube, u kterého díky svým novým kvalitním reproduktorům téměř nepoznám rozdíl? Proč jít do kina, když mám doma televizi přes celou stěnu, desetkrát levnější popcorn a nemusím sedět vedle cizích lidí?“

A nejhorší na tom je, že všechny tyto otázky jsou jaksi na místě a dávají z hlediska logiky perfektní smysl. Umělci, kteří chtěli udržet kulturu v nelehké době při životě, ji tak možná neúmyslně sami přiškrtili. Nabídli novou kvalitní a pohodlnou formu kultury, na kterou si lidé velmi snadno zvykli.

Sami tak můžou zřejmě jen doufat, že si společnost na tuto hypermoderní formu kultury nezvykne tak snadno, že už v budoucnu nebude mít o kulturu v její tradiční podobě zájem.

Glosu si můžete poslechnout 23. prosince ve 14.00 v rámci série Rok v kultuře na Českém rozhlasu Plus.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít