Dlouhověkost některých světových rekordů a hra na vadí, nevadí

Na atletickém mistrovství světa v Římě v roce 1987 skončila ve finále vrhu koulí československá reprezentantka Helena Fibingerová na 8. místě výkonem 20,29 m. Na letošním šampionátu v Londýně zvítězila ve stejné disciplíně Číňanka Kung Li-ťiao. Její nejdelší pokus měřil 19,94 metru, před 30 lety by jí tedy tento vrh vůbec nestačil k postupu do užšího finále.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Čínská koulařka Kung Li-ťiao. | Foto: Kai Pfaffenbach | Zdroj: Reuters

Podobných zajímavých srovnání se dá najít mnohem víc, stačí se jen podívat do historických tabulek. Ze současných platných světových rekordů padlo třináct, z toho deset ženských, před více než čtvrtstoletím. Důvod je většině atletických fanoušků a nejen jim hned jasný, stejně jako řešení. Ke skvělým výkonům si v minulosti všichni atleti pomohli dopingem, mezinárodní federace IAAF by proto měla tyto rekordy zrušit. Nejlépe plošně k určitému datu, například k 1. lednu 2008.

Ovšem najdou se i tací, kdož namítnou, že Shakespeare psal na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století tak, že se mu do současnosti nikdo nevyrovnal, nebo že Jesse Owens dokázal už v roce 1935 skočit na škváře do dálky 813 cm. Proč by proto nemohly existovat podobné výrazné individuality i mezi držiteli světových rekordů z 80. let?

Pokud se pohybujete kolem atletiky od stejné doby, dostanete se nejednou do situace, že se vám nějaký bývalý úspěšný závodník, ale mnohem častěji trenér nad sklenicí piva nebo vína přizná, že doping byl v Československu za socialismu naprosto běžný. Většinou však toto přiznání off-the-record doprovodí slovy, že si tak tehdy počínali všichni nebo skoro všichni. A právě zmíněné příslovce „skoro“ hraje velmi důležitou roli. Od některých lidí, kteří byli špičkovými závodníky své doby, a stali se dokonce i rekordmany, byť třeba „jen“ českými, nebo jejich koučů můžete totiž slyšet nejen často velmi zábavné historky, jak utíkali nebo se schovávali před dopingovými komisaři, ale také jejich přesvědčivé soudy, že někteří atleti nikdy žádný zakázaný prostředek nepoužili, a přesto vítězili, a to i na velkých mezinárodních akcích.

Kdo byl „čistý“, a kdo nikoliv? Do jaké doby byl doping naprosto běžným pomocníkem ke zvýšení výkonnosti? Existuje momentálně nějaký zcela nový produkt farmaceutického průmyslu, který má na sportovce silně pozitivní účinky, o němž zatím nevíme a který používá jen pár vyvolených? Člověk, který by na všechny otázky odpověděl správně, mezi námi nežije a řešení, které by bylo spravedlivé, také neexistuje.

Miroslav Augustin Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru