Vyplývá to z kvalitativní analýzy vybraných rozsudků z let 2019 a 2020 v případech sexuálního násilí (trestný čin znásilnění) a domácího násilí (trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí), kterou pro organizaci proFem, zaměřenou na zvyšování kvality života obětí domácího a sexuálního násilí, realizovaly socioložky Petra Havlíková a Iva Šmídová.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Oběti sexualizovaného násilí čelí v Česku předsudkům ze strany justice

Výzkum dokládá závažné problémy spojené s posuzováním kauz sexuálně motivovaných trestných činů a ukazuje, nakolik je česká justice ve vleku škodlivých předsudků, které se k tomuto typu násilí vážou. V rozsudcích se objevují genderové stereotypy nebo viktimizace obětí – jako by si za to oběti mohly samy, což je jeden z nejnebezpečnějších stereotypů kolem znásilnění vůbec.

U soudů je pak běžné i zlehčování domácího nebo sexuálního násilí s odkazem na to, že se pachatelé mohli chovat „ještě hůře“. Analýza také varuje, nakolik je u soudů přítomná obecná normalizace toxického chování a dokládá i to, že české soudy mají tendenci hájit pachatele, zlehčovat jeho jednání, dokonce ho často i úplně omlouvat.

Nízké tresty

Data také ukazují, že pokud dochází ke znásilnění například v rámci manželského svazku, je běžné, aby násilné chování soudy rámovaly jen coby nezvládnuté pudy mužů. Jako by vynucený sex v manželství byl vlastně v pořádku – vždyť na něj má muž právo. Jsou to přitom právě partnerské nebo jinak blízké svazky, u nichž ke znásilnění dochází nejčastěji.

Veškerá data říkají, že oběť pachatele v drtivé většině případů zná. A sama je pak důsledkem předsudků na pochybách, zda-li vůbec k násilí došlo, když se ho dopustil manžel, přítel nebo blízký kamarád. A kdo jiný, než soudci a znalci, by to měli vědět a brát v potaz?

Násilné chování, a to i to opakované, pak mají soudy podle získaných dat tendenci vnímat jako ojedinělý exces. A argumentují často „řádným životem“, který pachatelé jinak vedou. U žen obětí to ale neplatí: u soudů dochází často k bulvarizaci, upozorňování na sexuální aktivity žen, zkoumání počtu předchozích sexuálních partnerů a řeší se třeba i užívání alkoholu.

Pokud se znásilnění stane podnapilé osobě, je to pro ni bráno jako přitěžující okolnost. Pokud však pije pachatel, funguje to přesně naopak: byl opilý, tak vlastně nevěděl, co dělá. To by se ale rozhodně dít nemělo.

Analýza rozsudků také zkoumá výše trestů, které se za podobné násilí udělují. I těžce zranitelné oběti, jako jsou děti nebo lidé s handicapem, se dostávají do pozice, kdy je násilníkovi vyměřen velmi nízký trest. Běžná sazba je mezi 5 – 12 lety, ale v pětině případů dojde ke snížení trestu.

Taková praxe je známá a i když by česká justice měla usilovat o jiný typ nápravy, než je pouze vězení, může na oběti klást velkou míru nároků a strachu, že náročné soudní líčení stejně k ničemu nepovede a ještě bude oběť vystavena ponižování a znevažování.

Nejde přitom o pochybení jednotlivých soudců či soudních znalců, ale o systematický a kontinuální problém, který může ovlivňovat ochotu obětí tyto činy hlásit. Ročně je nahlášen naprostý zlomek znásilnění, něco kolem sedmi procent případů. Oběti se obávají, že jejich výpovědi nebudou policie a následně soudy brát vážně. Tyto obavy jsou odůvodněné. Pokud má naše společnost obětem sexuálního nebo domácího násilí poskytnout kvalitnější zacházení a lidský přístup, je třeba začít právě u institucí jako jsou soudy.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít