Duka, Zeman a Pokání

Dlouholeté politické přátelství kardinála Dominika Duky a prezidenta Miloše Zemana přerostlo v konflikt.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Inagurace prezidenta Miloše Zemana 2018. Prezident Miloš Zeman si před vstupem do katedrály svatého Víta potřásá rukou s kardinálem Dominikem Dukou

Inagurace prezidenta Miloše Zemana 2018. Prezident Miloš Zeman si před vstupem do katedrály svatého Víta potřásá rukou s kardinálem Dominikem Dukou | Zdroj: Pražský hrad

Prezident dal před uctěním památky kardinála Josefa Berana, jehož pronásledovali a vypudili komunisté, přednost účasti na komunistickém sjezdu v Nymburce.

Dominik Duka za to Miloše Zemana během slavnostní bohoslužby ve Svatovítské katedrále otevřeně zkritizoval. Zvláště dožadují-li se nyní komunisté podílu na moci, měla by prý dle Duky hlava státu pronést „rozhodné slovo“.

Dukovi do programu prezidenta nic není, reagoval Zeman na kardinálovu kritiku

Číst článek

Políček kardinálovi

Rozhodné slovo od prezidenta posléze zaznělo ve vysílání TV Nova. „Panu kardinálovi není vůbec nic do toho, jaký má prezident republiky program,“ pravil Miloš Zeman a na Dukovu adresu ještě jízlivě dodal: „Já respektuji právo každého na jeho názor, ale ne každý názor beru vážně.“

Což nelze interpretovat jinak než jako políček.

Mohl ale Duka čekat něco jiného? Vždyť pokora a uznání chyb do Zemanova repertoáru rozhodně nepatří. Zeman si však v projevu na sjezdu KSČM vstřelil minimálně jeden vlastní gól. To, když vyzval komunisty k pokání a za vzor jim dal i stejnojmenný gruzínský film režiséra Tengize Abuladzeho.

Snímek běžel koncem 80. let i v našich kinech a kromě svých uměleckých kvalit udivoval rovněž tím, co všechno je nyní za Gorbačova v Sovětském svazu možné.

Pokání, natočené dokonce již roku 1984, ovšem nějakou dobu pak uzamčené v trezoru, totiž nemilosrdně účtuje nejen se stalinismem, ale s komunismem jako takovým.

Děj vychází ze situace, kdy dcera obětí represí vyhrabává nedávno pohřbenou mrtvolu Varlama, komunistického funkcionáře stalinského typu, což se pochopitelně vůbec nelíbí jeho synovi, aparátčíkovi brežněvovské éry, jenž nechce mít zločiny minulosti před očima, ale pořádně ukryty, nejlépe zakopány v hrobě.

Kdo 'vyhrabává mrtvoly'?

Chtěl snad Miloš Zeman i tímto konkrétním filmovým obrazem přimět české komunisty k sebereflexi, k důraznějšímu odsouzení jejich vlastní krvavé minulosti? Možná ano, nicméně nebyl by to Miloš Zeman, kdyby nezůstal v tom dobrém přinejlepším někde v půli cesty.

Příměr lze totiž snadno obrátit proti němu. Není to právě on, kdo vábením komunistů k podpoře vlády metaforicky řečeno „vyhrabává mrtvoly“, kdo se snaží resuscitovat politický proud, který by se měl raději nechat dožít v opozici?

A za druhé, Abuladzeho dílo pojmenovává jako jeden z kořenů zla komunismu jeho bezbožnost, zarputilý boj, který vedl proti náboženství. Nikoliv náhodou filmové Pokání končí následujícím dialogem: „Dostanu se touto cestou ke kostelu Bohorodičky? – To je Varlamova ulice. Ta k chrámu nevede. – K čemu je taková cesta, co nevede ke chrámu?“

Lze tedy předběžně stručně uzavřít, že si naběhli oba. Duka tak dlouho posluhoval Zemanovi, až obdržel, co si zasloužil. Zeman v Nymburce pootevřel filmové okénko, a vlastně taky dostal – od Abuladzeho ze záhrobí – po zásluze. Jen není jisté, zda si toho všiml.

Josef Mlejnek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme