Každé všední ráno mohu ve své ulici na předměstí Helsinek pozorovat překrásnou scénu. Malé děti, žáci prvních stupňů, míří do škol. Sami, ve dvojicích či trojicích, batohy jim na zádech létají ze strany na stranu. Těm nejmladším je sedm let a aktovky jsou skoro větší než ony.

Cestou musí přejít přes přechod, kde řidiči zpomalují a zastavují, aby děti mohly bezpečně pokračovat do školy. O řidiči, který nezastaví, bychom řekli, že je neomalený. Ve většině případů ale děti klidně přejdou, zamávají řidičům a pokračují vstříc jednomu z nejlepších vzdělávacích systémů na světě.

V oblasti Velkých Helsinek žije více než milion obyvatel. Přesto sedmileté děti chodí do školy samy. Už druhým rokem bylo Finsko vyhlášeno nejšťastnější zemí světa a přesně toto je příčina. Je tu zkrátka velice bezpečno.

Národní den závisti

Společnost nejenže cítí bezpečí, ale také stabilitu. Lidé jsou tu obecně upřímní. Vypadne-li vám na ulici nešťastně peněženka, je dost pravděpodobné, že se vám vrátí v neporušeném stavu, se vším, co v ní bylo. Finsko si skvěle vede i z hlediska korupce.

Příroda je čistá a všudypřítomná. Téměř všichni Finové to k nejbližšímu lesu nemají ani půlhodinku cesty. Ve srovnání se světem jsou tu velmi rovnoměrně rozloženy příjmy, i když byste těžko hledali Fina, který by tomu věřil. Každoročně zveřejňujeme daňová přiznání. V ten den si média vždycky smlsnou a šokovaní občané se pohoršují nad množstvím bohatých v zemi. Ti, již mají trochu nadhledu, tomuto dni přezdívají Národní den závisti. Na svých chytrých telefonech ale také čtou různé daňové příběhy.

Daňová přiznání jsou ve Finsku veřejná, protože věříme, že otevřený přístup k informacím je prospěšný. Kdokoliv, komu na tom záleží, může jednoduše najít, kolik vydělává soused, bratranec nebo kolega z pracoviště. Nikoho to ovšem nenapadne. V mezinárodním měřítku jsme na tom ve Finsku nadmíru dobře. Možná ne tak dobře jako Švédi či Dánové, o Norech ani nemluvě, ale daří se nám znamenitě.

Finsko je úžasným příběhem úspěchu v severním cípu Evropy. Podivuhodná je naše situace především proto, že dříve jsme na tom nebyli vůbec, ale vůbec dobře. Druhá sloka naší hymny ze 40. let 19. století začíná slovy: „Naše země je chudá a chudou také zůstane.“ Z nějakého důvodu raději druhou sloku nezpíváme.

V 60. letech 19. století Finsko postihl poslední evropský hladomor, za který mohly přírodní podmínky. Když pak země v roce 1917 získala nezávislost, okamžitě se ocitla v obzvláště krvavé a kruté občanské válce.

Před sto lety Finsko splňovalo téměř všechny kritéria zhrouceného státu. Od té doby se ale muselo stát mnoho dobrého, když jsme nyní nejšťastnějším národem světa.

Jenže je to vůbec pravda?

Finsko trpí, stejně jako řada jiných evropských zemí, zvláštním konfliktem, kterému můžeme říkat paradox štěstí. Drtivá většina lidí si užívá kvalitu života vyšší než kdekoliv jinde, kdykoliv v historii. Populace má dekádu co dekádu lepší vzdělání, je zdravější a žije déle. Navzdory tomu cítíme ve vzduchu určitou rušivou nespokojenost.

Finsko je postaveno na tržní ekonomice a liberální demokracii. Pro malou zemi jsou otevřenost a mezinárodní spolupráce klíčové. Početnější národy tomu dokážou těžko porozumět. Němci a Francouzi si možná vystačí, Britové si to chtějí vyzkoušet. Ale pro pět a půl milionu Finů je taková cesta nemožná. Bez zahraničních vlivů bychom se udusili pocitem vlastní dokonalosti. Bez zahraničního obchodu bychom ještě dnes byli bez elektřiny a v zimní tmě pletli ponožky.

Finsko je jedním z absolutních vítězů liberální demokracie, tržní ekonomiky, globalizace a evropské integrace. Přesto ale něco nehraje. Proto hovořím o paradoxu štěstí.

Indický spisovatel Pankaj Mišra nazval naši dobu Věkem rozhněvanosti. Ve stejnojmenné knize Age of Anger z roku 2017 užívá francouzského výrazu ressentiment, nelibost.

Slovo je to možná trochu vznešené a není se co divit, vždyť vyšlo z pera samotného Friedricha Nietzscheho. Německý filozof hovořil o lidech nelibosti, kteří žijí ve chvějící se podzemní říši nenasytné a nevyčerpatelné pomsty, jež se na povrch dostává výbuchy hněvu.

Skoro se zdá, jako by Nietzsche předpověděl sociální sítě. Rozhněvané výbuchy v online prostředí už jsou dnes každodenní realitou. Velkou otázkou zůstává, jakým způsobem se přelévají do reálného života.

O turbulencích po celé Evropě už bylo napsáno a řečeno mnoho. Ústřední principy zůstávají všude stejné. V každé zemi na světě, dokonce i v té nejšťastnější, ale nelibost vypadá odlišně. Finská nelibost se projevuje především jako xenofobie. Ve Finsku žije ve srovnání se Švédskem, Británií nebo Německem proporčně výrazně méně imigrantů, přesto Finové patří k nejzarputilejším xenofobům v celé Evropě.

Nedávno jsme volili nové složení parlamentu. Politická scéna se roztříštila způsobem, který připomíná Nizozemsko. Protiimigrační nacionalistická Strana Finů získala 17,5 % voličských hlasů. Slogan této strany by se dal přeložit jako „Hlasujte pro návrat Finska“. Strana Finů si nejspíše úspěšně povede i v evropských volbách. Nejšťastnější národ světa svým malým dílkem přispěje k něčemu, čemu italský premiér Matteo Salvini říká „Evropské jaro“.

Konflikt, nikoliv řešení

Bylo by příliš zjednodušující a zavádějící tvrdit, že své frustrace si ventilují pouze populisté. Přesto by v případě úspěchu tento monopol s radostí přijali.

Vezměme to pěkně popořadě. Vícenež čtvrtina Finů se vůbec neobtěžuje parlamentních voleb zúčastnit. V případě těch evropských je počet nevoličů ještě vyšší.

Kolem a kolem se zdá, že Finové jsou nepochopitelně nespokojení se vším. Když dojde k významným změnám, kupříkladu k reformě zdravotnictví, lidé očekávají, že výsledkem bude konflikt, nikoliv řešení.

Tento postoj se netýká pouze řešení, která stojí desítky miliard euro. I ten nejmenší luxusní problém rychle eskaluje v hotovou bitvu, která jako by měla zabránit konci světa. Mohu jmenovat příklad školních obědů. Finští žáci už desetiletí obědvají zdarma. V současnosti probíhají ostré debaty o správném poměru masa a ryb, vegetariánských a veganských pokrmů. Ve všem tom handrkování je snadné zapomenout, jak úžasným úspěchem je, že sociální systém zajišťuje dětem obědy zdarma.

Tragédií nejšťastnějšího národa na světě možná je, že na svou radost a štěstí zapomněl.

Heikki Aittokoski Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít