Dotlouklo rockové srdce Vojtěcha Lindaura

Když se koncem roku 1983 komunističtí ideologové rozhodli, že je pro ně nepohodlná příliš svobodomyslná hudební publicistika soustředěná v časopise pro pop, rock a jazz s názvem Melodie, jednoduše vyházeli redakci. S ní solidárně odešel i okruh externích autorů.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vojtěch Lindaur na archivním snímku při rozhovoru v České televizi. | Foto: reprofoto ČT24.cz | Zdroj: ČT24.cz

Brzy na to se objevil Vojtěch Lindaur, absolvent žurnalistické fakulty, který se ale novinařině doposud nevěnoval. Zato se stal významnou postavou pro nastupující rockovou scénu coby dramaturg klubu Opatov na pražském Jižním městě. Odkud byl za asistence StB na hodinu propuštěn po ilegálním koncertu zpěvačky Nico, někdejší členky newyorských Velvet Underground.

Budování redakcí

Kupodivu však tehdy Vojtěcha zaměstnal časopis Gramorevue, i takové náhody se stávaly. Nový redaktor oslovil publicisty z časů Melodie, dodal řadu začínajících a takřka obratem ruky přetvořil okrajové periodikum ve vyhledávané.

Na mixu dvou generací a permanentní otevřenosti čerstvě příchozím stála po roce 1990 i redakce už plně svobodného magazínu Rock and Pop. V jehož čele byl sice prvá léta guru tuzemských psavců o hudbě Jiří Černý, ale de facto jej řídil Vojtěch. Po třech letech i oficiálně, a pak další řadu roků.

To už dávno ovšem i sám psal, velké profily, rozhovory a především reportáže z cestování za hudebními zážitky do USA, například rok co rok na festival Glastobury. Barvité, čtivé a vynalézavé texty, které se neomezovaly jen na muziku, byť ta zůstávala pro Lindaura pořád hlavním zdrojem inspirace.

A vlastně i naděje. Rock, o němž byl stejně jako jeho milovaný Lou Reed přesvědčen, že je „politický, podvratný a mají úplně pravdu ti, kdo se ho bojí“.

Rockový revolucionář

Asi proto se Vojtěch stále vracíval do Kalifornie, na místa rockové revoluce konce šesté dekády, jejíž dozvuky jsme slýchávali ještě při pražských demonstracích v letech 1988 a 89. Kam jsme s Vojtou odskakovali z redakce Gramorevue v Jindřišské ulici od práce na seriálu o historii českého rocku, za Palachova týdne se vraceli zmáčení hasičskými stříkačkami a snili o tom, co všechno uděláme, až to praskne.

Jemu, který bohužel nikoli nečekaně odešel tento týden ve věku šedesáti let, se toho splnilo mnoho.

Vedl kvalitativně nepřekonaný hudební časopis, pořád objevoval mladé talenty, byl jedním z hnacích motorů televizního seriálu Bigbít, vydal několik výtečných knih.

„Šance sněhových koulí v pekle“ je právě o oné dávné, krásné, byť nevyhratelné kalifornské rockové vzpouře. Kterou Vojtěch Lindaur sice prožít nemohl, ale vlastně se cítil být tak trochu její součástí.

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme