A protože jde o zdraví a životy tisíců lidí, je tato krize závažnější než všechny ty minulé potíže s politikou, ekonomikou, státoprávním dělením a dalšími.

Až se bude dělat účet za celým rokem 2020, měl by být na jednom z prvních míst stát a jeho fungování i selhávání. Ano, řeč je o kritickém nedostatku ochranných prostředků na jaře, o neexistujících či nepoužitelných pandemických plánech, o neschopnosti krizové komunikace, o nezvládnuté chytré karanténě, o dlouhodobě podfinancované a zkostnatělé hygienické službě, o žalostné koordinaci státu a kraje v Karviné, o neschopnosti poučit se z první vlny a na základě dat naplánovat účinný postup před tou druhou a o kapitulaci, kterou předvedl premiér, když začal doufat v zázrak…

Zkušenost se selháním státu

Ano, řeč je i o odolném zdravotnickém systému, lepším, než mají třeba Slováci nebo Poláci. I když – jak řekl jeden lékař z první linie – systém funguje také díky neskutečnému nasazení lékařů, sester a dalšího zdravotnického personálu. To jsou vizitky českého státu po třiceti letech jeho budování.

Velký objev o užitečnosti státu udělal americký historik Timothy Snyder. Zjistil a doložil, že tam, kde se před druhou světovou válkou a během ní rozpadly státní struktury (zničeny byly i v Československu), dostal holokaust volný průběh – Židé měli malou šanci vyhnout se odsunu a vraždění, stejně tak lidé, kteří jim chtěli pomoci. Snyder dodává i aktuální příklady: „V situaci kolabujícího státu může sucho způsobit stovky tisíc mrtvých, jako se stalo v roce 2010 v Somálsku,“ píše v knize Černá zem – holokaust, historie a varování.

Převzato z Plusu

Stát je pro občany nesmírně cenný nástroj obrany a prosazování jejich práv – a v situaci, jako je ta naše, ochrany zdraví a života. Stát Česká republika. Když dostal profesor Snyder v týdeníku Respekt před pěti lety otázku, co tedy mají Češi budovat a bránit, dodal: „Evropskou unii, samozřejmě. A stejně jako ostatní Středoevropané pochopit, že je to instituce, která jejich stát neničí, ale zásadně posiluje.“

Zkušenost se selháním státu je zatím čerstvá a bolestivá a neměla by se jen tak vytratit. Mohla by být základem občanského zájmu o bezchybnou práci služby, kterou si platí, a pro jasné požadavky na politickou reprezentaci, aby o stát pečovala jinak než dosud. Aby ho připravila rychle na případnou třetí vlnu nebo ještě nebezpečnější epidemii a koncepčně v podobě digitální, přátelské a odpovídající složitému světu 21. století.

Ukázalo se totiž jako životně nebezpečné, když je stát jen souborem politiků a úředníků žijících ve svých světech, které nejlépe popsal Franz Kafka.

Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu Plus