Epochální selhání médií
Prvního června bude Evropský parlament projednávat téma „Riziko politického zneužití médií v České republice“. Zřejmě je to jenom shodou okolností záhy poté, co byly publikovány odposlechy z rozhovorů, které vedl novinář MF Dnes Marek Přibil s ministrem financí Andrejem Babišem.
Babiš v době nahrávky deník MF Dnes vlastnil, případně ji právě předal do svěřeneckých fondů. Při jednom z rozhovorů prý přinesl majiteli dokumenty z živého vyšetřovacího spisu.
Patří ke zvláštnostem provozu tuzemských médií, že se v první řadě zajímají o to, jakým způsobem se informace z odposlechů dostaly ven. Tímto způsobem se vytěsňuje základní sdělení odposlechů, které připomíná větu „Císař je nahý" z Andersenovy pohádky.
V pohádce nevadilo, že skandální větu vyslovilo nerozumné dítě, protože upozornilo na něco, co všichni viděli, o čem se ale báli mluvit. Publikace odposlechů je něco nedůstojného, čemu se snad ani nesluší věřit, přesto může sehrát stejnou roli.
Tři nahrávky a Babišovy reakce: od 'nebudu to poslouchat' přes 'kampaň' po 'nastrčeného agenta'
Číst článek
Na jakou obecně známou skutečnost tedy odposlechy upozorňují? Popravdě jde o tři skutečnosti. V Česku nakoupili většinu médií oligarchové, tedy lidé, kteří spojují své podnikatelské impérium s vlivem na veřejné mínění. Média v jejich vlastnictví přestávají být demokratickou institucí, ale nástrojem k tlaku na politiku a státní správu, od níž mnohdy žádají zakázky.
Druhým fenoménem je byznys se zpravodajskými informacemi. Úniky z vyšetřovacích spisů slouží k manipulaci novinářů a jejich prostřednictvím veřejného mínění. Třetí podstatou okolností je fakt, že jeden z oligarchů vstoupil přímo do politiky a řídí důležitá ministerstva.
Jak novináři sloužili ekonomickým zájmům oligarchů
Popsané tři fenomény se spojily do jedné struktury, která zřejmě ohrožuje demokratické poměry v zemi. Lze si to snadno představit. Jeden či více politiků mají k dispozici média, kdykoli ochotná a schopná použít výstupy policejního vyšetřování k likvidaci konkurenčních protivníků, ovládnutí veřejného prostoru a státní moci.
Už dříve se o to mnozí politici s úspěchem pokoušeli, stačí si vzpomenout, jak využili Kubiceho zprávu, která prostřednictvím médií zlikvidovala naděje Jiřího Paroubka na obhajobu premiérského křesla.
Na příkladech jde popsat i to, jak novináři sloužili ekonomickým zájmům oligarchů. Když však koupil jeden z oligarchů Andrej Babiš nejsilnější vydavatelský dům Mafra a zároveň vstoupil do vlády, změnila se popsaná selhání na systém, který určuje tvář české žurnalistiky a do značné míry demokracie. Řečeno slovy Evropského parlamentu, riziko politického zneužití médií se přiblížilo a nejspíš i naplnilo.
O čem jiném svědčí fotomontáž z nočního klubu, jejíž pomocí chtěli novináři z Mafry zlikvidovat ministra vnitra Milana Chovance, případně nactiutrhačný článek novináře Přibila, který zničil kariéru ministra školství Marcela Chládka.
Exemplárním případem je účast novinářů z Mafry a využívání policejních úniků v loňském souboji o reformu policie. Dalo by se ještě pokračovat a nutno připomenout, že se byznys s policejními informacemi neomezuje na Mafru.
Projednání stavu českých médií v Evropském parlamentu nebude řešením problému, aspoň však připomene, že se s propojením politika-média-policie opravdu musí něco udělat.
Spor o výpověď bez udání důvodu může potopit vládní koalici
Jiří Pehe
Jak občanská sbírka zachraňuje pověst Slovenska
Kamila Pešeková
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer