Estonsko jako příklad – tentokrát nehodný následování
Estonský ministr Marti Kuusik vydržel ve funkci ještě kratší dobu než svého času poslankyně Taťána Malá z ANO na ministerstvu spravedlnosti. V pondělí složil tento člen krajně pravicové Konzervativní lidové strany Estonska slib coby ministr zahraničního obchodu a informačních technologií, a už v úterý musel odstoupit. Provalilo se totiž, že bil bývalou manželku, dvakrát jí zlomil ruku a před časem řídil opilý.
Ano, řeč je o tom vzorovém Estonsku, kde se dá všechno vyřídit z domova dvěma kliky myší, které je členem NATO, 15 let v Evropské unii a kde se už osm let platí eurem.
Po nedávných volbách tam na druhý pokus vznikla nová vláda, jejíž členem je zmíněná lidová strana, která je nacionalistická, xenofobní, řada jejích členů sympatizuje s nacismem, v europarlamentu sedí v jedné frakci s Le Penovou a Alternativou pro Německo. Takoví estonští kotlebovci. Ve vládě přitom nehrají druhé housle – předseda strany Mart Helme je ministrem vnitra a jeho syn Martin ministrem financí.
Tuto vládu sestavil staronový premiér Jüri Ratas, šéf Estonské strany středu, který sice ve volbách skončil až druhý za středopravou stranou bývalé europoslankyně Kaji Kallasové, ale právě on byl schopen poskládat většinu v parlamentu, protože se neštítil spojit s extremisty.
Proti jeho postupu se vzedmula mohutná vlna kritiky, dokonce i v jeho vlastní straně. Oponenti Ratasovi vyčítají, že ohrožuje demokratický vývoj v Estonsku, že před volbami jakoukoliv spolupráci s fašisty odmítal, a porušuje tak slib a že to celé udělal jen proto, aby zůstal premiérem. Vítězka voleb mu totiž nabídla velkou koalici – bez extremistů, tu ale Ratas odmítl.
Volby v Estonsku vyhrála opozice v čele s bývalou europoslankyní Kallasovou, uspěla i krajní pravice
Číst článek
Úplně stejné scénáře se už začaly psát na Slovensku, kde mají volby do národní rady za necelý rok. Dnešní opoziční strany tam mohou porazit mnohaletého hegemona – stranu Směr Roberta Fica. Ale toto seskupení – říkejme mu třeba blok změny prezidentů Čaputové a Kisky – bude potřebovat koaliční partnery.
A tady narazí na Fica, který se umí dohodnout nejen se Slovenskou národní stranou, ale i s neofašistickou stranou Mariana Kotleby. Ficovi půjde po sérii porážek o všechno – přesně jako staronovému estonskému premiérovi Ratasovi.
Spojení s ďáblem
Může tenhle nebezpečný model najít uplatnění i v Česku? Volby do sněmovny budou až v roce 2021 a do té doby se v politice jistě stane mnoho důležitých věcí. Jedna ale bude klíčová – jak se vyvine hnutí ANO.
Možnosti jsou v zásadě tři: ANO bude tvrdou rukou řízený spolek na ochranu zájmů Andreje Babiše. To vůbec neznamená, že nezíská i v dalších volbách díky chytré rozhazovačné a strašící politice zase 30 procent hlasů.
Takové ANO se bude schopné kvůli vládě spojit třeba s ďáblem – jako v Estonsku Ratas a na Slovensku Fico s neofašisty a jako to už dnes Babiš při některých hlasováních praktikuje s komunisty a stranou Tomia Okamury.
Anebo se z ANO stane více méně standardní a vypočitatelná strana s programem, vnitřní demokracií a koaličním potenciálem. To by byla pro politický systém dobrá varianta. S takovým ANO by bylo možné vždy jednat o vládě, které by se obešla bez extremistů a stalinistů.
Třetí možností je, že po odchodu svého zakladatele a šéfa ANO prostě zmizí.
Letmý pohled do historie připomíná, že v Evropě mezi válkami demokratické strany také koketovaly s extremisty a fašisty – jenže když v roce 1929 vypukla velká hospodářská krize, všude se parlamentní demokracie zhroutily a nastoupili diktátoři. S výjimkou Finska – a Československa.
Což vůbec neznamená, že tu jsou v politice navždy přítomny účinné protilátky proti extremistům a fašistům.
Jak reálná je vláda ANO s ODS
Jiří Pehe
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová
Proč je dobré míti zaručenou mzdu
Petr Holub
Ficova politika na všechny čtyři světové strany
Kamila Pešeková