Vlastně bychom se neměli divit, vždyť toho má současná Evropa za poslední léta za sebou docela hodně. Deindustrializaci, nezaměstnanost, hospodářskou krizi, migrační krizi, klimatickou krizi, bytovou krizi a samozřejmě efekt internetu a dopad hybridních operací některých velmocí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Evropou obchází strach. A vztek

Jenže to hlavní spočívá v něčem jiném, je tu přece epidemie a s ní všechny související dopady. Nezaměstnanost, obavy o ekonomickou budoucnost, frustrace z lockdownu, odpor k rouškám, nesouhlas s vakcinací – respektive očipováním obyvatel, jak někteří věří – a podobně.

Skladba těch, kteří dorazili na protesty v Rotterdamu, Bruselu nebo Vídni, asi ve skutečnosti byla celkem pestrá a velmi těžko se hledá společný jmenovatel. A pokud nějaký je, pak je to možná strach a vztek.

Zloba na vlastní vztek

Psychologové nejen v souvislosti s přítomným děním zdůrazňují několik základních pravd o lidském myšlení a cítění. Například že zloba je iracionální, takže ji nelze tak docela odbourat racionálními argumenty.

Nebo že zloba je druhotný projev něčeho jiného, třeba úzkosti nebo bezmoci. Ale také že je zcela přirozená a v některých případech může být i docela produktivní, pokud pro ni dotyčný najde správné uplatnění. Tedy pokud ho vůbec hledá.

Asi je normální, že ve společnosti panuje pocit tísně, na čemž se možná podílí i pokus vlád a zdravotních institucí využít mobilizační potenciál strašení lidí neblahými důsledky, pokud neupraví své chování. Je to možná legitimní nástroj, ale také velmi nebezpečný, který by se měl používat velmi obezřetně.

Znepokojení lidé také reagují na skutečnost, že vědecké a medicínské autority se překřikovaly a někdy slibovaly, co neměly. Například Tečka v mém telefonu tvrdí, že mám vystaráno do června roku 2025. Jenže ve skutečnosti nemám.

Obecně platí, že Evropané a nejen oni nebyli připraveni na něco, co odborníci možná věděli na základě jiných zkušeností: Totiž že nás čeká dlouhý pochod, který může trvat celá léta.

Anarchisté a mašíblové

Asi je dobré rozlišovat mezi všeobecnou špatnou náladou ve společnosti, unavené dlouhým a nekončícím problémem.

Nebo na druhé straně reakcí možná přehnanou, ale pořád legitimní například těch, kdo se obávají dlouhodobých účinků vakcín, nebo mají trochu jinak seřazené priority. Psychologové mluví také o úzkosti lidí ze ztráty kontroly nad svým prostředím.

Převzato z Plusu

A pak jsou tu menší, problematičtější, ale velmi hlasité skupiny. Sobci, kteří neodmítají jen vakcíny, ale i roušky. Nezralí lidé, kteří se rozhodli nepříjemné věci vytěsnit. Případně ti, kteří si k pevné víře a jejímu šíření neomylně vybírají největší nesmysly. Toxikomané veřejné pozornosti. A chuligáni, kteří si prostě chtějí zařádit, je jedno, jestli na fotbale, nebo jinde.

Jisté je, že Evropa prochází nějakou krizí a její schopnost „sebeléčby vztekem“ se zadrhla. I na straně „rozumných“ lidí vidíme agresivní reakci na antivaxery, převažuje pocit, že není čas se s nimi pořád babrat, protože loď se potápí.

Sám na sobě s překvapením pozoruji kypící hněv na lidi, kterým je zatěžko třeba mít v tramvaji roušku na nose pouhých deset minut.

Nezažíváme bombardování a hlad. Nebo epidemii, která by kosila každého desátého. Nečeká nás rozvrat pořádku, pokud se o to sami nepřičiníme. Ale asi už to všechno trvá moc dlouho, lidé si zřejmě odvykli od nepohodlí a nějak spolu málo mluví.

A od té doby, co máme důvod považovat každého živého kolemjdoucího za potenciálního nosiče viru, spolu mluvíme ještě méně.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít