O penězích a lidech aneb Není v EU čerpání jako čerpání
Tento týden se v Evropské unii mluvilo – a ještě mluvit bude – hlavně o penězích. Evropská komise začala zveřejňovat návrhy jednotlivých kapitol víceletého rozpočtu na roky 2021 až 2027. Neobešlo se to samozřejmě bez debat, kdo a proč dostane víc a jiný naopak bude moct čerpat méně. V Evropském parlamentu se ukazují jako přeborníci ve využívání evropských peněz především ti, kteří na unii nejvíc nadávají.
Hlavní zpráva pro Českou republiku zní, že v příštím rozpočtovém období by měla mít k dispozici z kohezních fondů zhruba o čtvrtinu méně peněz než dosud. Česko tak patří do skupiny zemí s maximálním navrženým snížením. Logicky to není důvod k jásání. Na druhou stranu peněz v této obálce bude mít naše republika pořád dost – v přepočtu v dnešních cenách zhruba 450 miliard korun. Podle nejkrizovějšího scénáře jich mohlo být mnohem míň, a navíc je to doklad toho, že se stejně jako další státy našeho regionu máme alespoň statisticky stále lépe.
Evropská komise to bohužel takhle jednoduše a srozumitelně nepodala. Při zveřejňování návrhu se zamotala do svých investičních manter a bruselského ptydepe, takže se výsledek opět zvrtnul do diskuzí, jestli náhodou tímto způsobem netrestá střední Evropu za její přístup k migraci. Nejvíc totiž škrtala u „odmítačů kvót“ a v Pobaltí, zatímco přidávala na jihu Řekům, Italům a Španělům.
A přitom stačilo říct, že se Česku a spol. hospodářsky daří jako nikdy, a proto už nemůžeme mít takový nárok na peníze pro chudší regiony. Komu by takový argument nestačil, šlo by dodat, že jsme se díky tomu vyrovnali Německu, o což tolik stojíme. Našim sousedům totiž komise procentuálně ubrala skoro stejně jako ve střední Evropě. Aspoň v něčem jsme tak Němce dohnali, když ne v platech.
Evropský rozpočet je o solidaritě. Balík peněz by měly dostat i státy, které si vedou dobře, říká Jourová
Číst článek
Nevadí. Není všem dnům konec. O návrhu rozpočtu teď začnou jednat členské země a jeho výsledná podoba se tudíž určitě ještě změní. Jak navíc správně upozornila řada mých sledujících na twitteru, český problém není ani tak v tom, kolik dostaneme, jako kolik budeme schopní v reálu vyčerpat. V této disciplíně totiž patříme tradičně k těm nejslabším, co to pak dohánějí pět minut po dvanácté.
Kdo naopak s čerpáním nemá problém (myšleno morální), to jsou odpůrci unie v řadách frakce Evropa národů a svobody (ENF). Jak tento týden upozornil bruselský server Politico, skupina kolem francouzské Národní fronty Marine Le Penové a ideově spřízněných soukmenovců si na náklady Evropského parlamentu pořídila přes dvě stovky lahví šampaňského (některé v přepočtu za 2000 Kč/kus), vybavovala se manžetovými knoflíčky a pochutnávala si na večeřích za 10 000 korun na osobu. Celkem bratru za více než deset milionů korun a doufala, že to unijní daňový poplatník zaplatí.
Jenže u vedení parlamentu ENF narazila podobně jako řada jejích europoslanců s pochybným využíváním náhrad na asistenty. Marine Le Penová, ke které se nadšeně hlásí i Tomio Okamura, kdysi veřejně deklarovala, že chce Evropskou unii zničit. Že odmítá současný „evropský Sovětský svaz“, který považuje za antidemokratické monstrum. Její europoslanci na to jdou zjevně přes bubliny a plný žaludek. I bořiči unie jsou taky jenom lidi.
Babišův rohlík a Fialův Reagan
Kateřina Perknerová
Senátní zlaté mlčení
Ondřej Konrád
Jak reálná je vláda ANO s ODS
Jiří Pehe
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová