Pak je tu ale skupina unijních států, o kterých se tolik nepíše, a ty dál než za společné deklarace jít nechtějí. Důvody pro to mají různé. Spojují je ale úzké vazby na hlavního podezřelého v případu otravy bývalého dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery – na Rusko.

Jedni se zaštiťují svoji neutralitou. Sem patří Rakousko, jehož vláda tvrdí, že chce zůstat „stavitelem mostů“ mezi Západem a Východem. Ušlechtilé zdůvodnění ale naráží na fakt, že součástí vídeňské vládní koalice jsou rakouští Svobodní, kteří udržují těsné vztahy s Putinovým Jednotným Ruskem.

S kremelskou stranou spolupracuje i krajní pravice v řeckém kabinetu. Ten se nejen že nepřipojil k západní odvetě, ale snažil se podle diplomatů i co nejvíc mírnit slovník unijního odsouzení útoku bojovým jedem Novičok v Salisbury. Zejména tu část, která ho spojuje s Moskvou.

Svou neutralitou - vyplývající z předsednictví EU - vysvětlovalo absenci v hromadném vypovídání ruských diplomatů i Bulharsko, které má zase silné obchodní vazby na mocného souseda na východě. Tradičně neutrální státy jako Švédsko, Finsko a Irsko se přitom na nic nevymlouvaly a vyhostily alespoň po jednom Rusovi.

Dalšími unijními členy, kteří „nedrželi basu“ při následných krocích, jsou ti, kteří tvrdí, že mají tak malá velvyslanectví v Rusku, že by jim reciproční vyhoštění diplomatů Moskvou ochromila jejich zastoupení.

Tento argument použila třeba Malta, která jinak vydělává miliony eur na prodeji svých pasů – a tím vstupenek do EU – movitým Rusům. Ze stejného byznysu těží i Kypr, jehož banky se staly vyhledávanou destinací pro peníze ruských boháčů. Malta spolu s další bankovní velmocí Lucemburskem nakonec aspoň odvolala z Moskvy svého velvyslance na konzultace.

Pracovníky ruských ambasád nevypověděli ani Portugalci, Slovinci nebo Slováci a rovněž sáhli jen k mírnější verzi diplomatického protestu v podobě stažení vedoucích svých misí. Někteří nejprve žádají jasné důkazy o podílu Ruska na prvním použití chemické zbraně v Evropě od druhé světové války, jiným stačí odsouzení celou Evropskou unií.

Ta i v přístupu k této kauze dokládá, že unijní jednota neznamená jednolitost. Neboli jak hlásá motto EU: In varietate concordia. Pokud se tedy ona jednota vůbec podaří najít.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít