Evropský způsob života v rukou úředního šimla

Evropskému komisaři, jemuž do portfolia spadne evropský způsob života, není věru co závidět. Jev, nad kterým si lámou se střídavými úspěchy hlavu generace politických vědců, má institucionalizovat a připustit, aby jej přežvykoval úřední šiml. V kombinaci s problematikou migrace pak v tom lepším případě půjde o velice nepříjemný koktejl.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vlajka (ilustrační foto)

Vlajka (ilustrační foto) | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Evropský způsob života se před 20 lety pokusil vymezit německý profesor politických věd, syrského původu Bassam Tibi. Spojil dva pojmy: multikulturalismus a vůdčí kulturu (německy Leitkultur).

Jourová nechce, aby se Evropa dělila na Východ a Západ, věří europoslankyně Charanzová

Číst článek

Evropská kultura je vůdčí ne proto, že by byla jiným nadřazena, ale proto, že v sobě obsahuje schopnost vytvářet prostor pro jiné kultury a vstřebat je do sebe, aniž sama ztratí svébytnost. Naopak se tak dovede obohatit. V tom je multikulturní.

Spojení to bylo natolik úspěšné, že je v podstatě málokdo tehdy pochopil. Rigidní zastánci multikulti si vybrali jen onen prostor.

Výsledkem byl vznik etnických, do sebe uzavřených ghett, která dodnes ohrožují otevřenost a svobodomyslnost okolní společnosti. Zarytí protivníci multikulti kladli důraz naopak na pojem „Leitkultur“ ve smyslu nezpochybnitelné evropské kulturní a civilizační dominance.

Učebnicoví Evropané

K Tibiho pojetí se nejvíce přiblížila dnes už zaniklá berlínská veřejnoprávní rozhlasová stanice, co si říkala Multikulti. Stanice do éteru pouštěla jen hlasy moderátorů, redaktorů či reportérů, mluvících sice velmi dobře německy, ale s výrazným akcentem.

Vymezit sám evropský způsob života, abychom jej mohli institucionalizovat, prakticky nelze. Narazíme nejpozději v případě, kdy se budeme snažit jej popsat škálou obecně sdílených hodnot.

Začněme třebas křesťanstvím. Musíme si okamžitě položit otázku: Není náhodou dnes křesťanštějším kontinentem Latinská Amerika? Nebyl to náhodou Argentinec, který vnesl čerstvý vítr do katolické církve, stále více se do sebe uzavírající? Známe ho jako papeže Františka.

A aby těch paradoxů nebylo málo, měli bychom si připomenout, že k Tibiho pojetí, možná jen kouzlem nechtěného, se nedávno přiblížil na lublinském předvolebním sjezdu polské strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński, kdy ve svém vystoupení vymezoval polskost a evropskost v něm.

Po staletí polská kultura do sebe vstřebávala i vlivy vnější, i kultury jí dosud neznámé, aniž přestala být sama sebou.

Toto Kaczyńskému nelze upřít a nedat mu za pravdu. Poláci byli vždy učebnicovými Evropany. Kaczyński se mýlí jen v přesvědčení, že v Polsku jde o proces už uzavřený. Nejen se tak s Tibim rozchází, ale staví se na stranu Tibiho protivníků.

Autor je publicista.

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme