Festivalový deník: neonacisté, pohlavní orgány a holokaust na širokém plátně

Kdysi jsem někde četla, že se na internetu nejvíc kliká na titulky obsahující slova Hitler a sex. Myslím, že jsem v tomto ohledu tentokrát trefila bingo. Vítejte u čtvrtého dílu mého pozorování Varů ze křoví, ve kterém shrnuji bizarnosti, se kterými se festival zatím stačil vytasit.

Karlovy Vary Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Velký sál hotelu Thermal | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Hned druhá scéna Dvojitého milence francouzského režiséra Francoise Ozona začíná pohledem kamery do nitra lidského těla. Zatímco si osazenstvo sálu v Grandhotelu Pupp lámalo hlavy s tím, na jaký stahující se sval se vlastně dívají, přítel mé kamarádky, povoláním porodník, nahlas zaklel, že se té práci ani ve volných chvílích nevyhne.

Na ten vysoce umělecký zážitek, kdy záběr na dámské pohlaví přejde nenuceně v záběr na její oko, si ponese v myšlenkách nejspíš každý divák – ačkoli silným konkurentem je i scéna, kdy si ústřední milenecká dvojice díky sexuální pomůcce vymění své tradiční pozice při sexu.

I když to nedává žádný smysl, musím se přiznat, že Ozonův erotický thriller zatím patří k mým festivalovým oblíbencům. I přes svou neskrývanou vulgárnost a občasnou grotesknost totiž ani na moment nezaváhal, co se týče estetického působení jím vyprávěného příběhu.

To samé se ovšem nedá říct o dokumentu Austerlitz od Sergeje Loznicy, který mě v pondělí stál dobré dvě hodiny navždy ztraceného času. Co totiž z anotace vyznělo jako sociální kritika dnešní společnosti, která si z památníku ne tak dávných zvěrstev dělá selfie zónu, vypadalo ve skutečnosti jako nový formát slow-tv, kde akorát místo hnízda poštolek sledujete turisty procházející se po bývalém koncentračním táboře v Sachsenhausenu.

Varovným signálem mi měl být už první statický záběr, který celé dvě minuty zobrazoval skupinu lidí, jak posedává na lavičce u stromu. Když se po třech záběrech a pocitových 20 minutách konečně objevil název snímku, došla některým lidem v sále trpělivost. A pak dalším a za nimi zase dalším, dokud nebyla první řada úplně prázdná.

Festivalový deník: ani Uma, ani Affleck. Hvězdami jsou ve Varech třeba advokát nebo porodník

Číst článek

Po půl hodině (tj. asi čtyřech záběrech) se začali zvedat i ti, kteří se původně rozhodli i přes svou viditelnou bolest zůstat. A tak film bez přidaných zvuků či hudby najednou získal vlastní soundtrack – klopení sedaček a šeptanou litanii slov „pardon, pardon, promiňte".

Kdo ví, co přesně je přimělo odejít. Jestli to byl ten muž v triku se španělským nápisem, který ve 33. minutě otvíral dveře, nebo třeba slečna s květy ve vlasech, která v 21. minutě prošla z jedné strany záběru na druhou. Prostě si řekli, že už dál nemůžou. A věřte mi, že jsem si to také nejméně desetkrát zopakovala. Měla jsem ale tu smůlu, že se má už tak prořídlá řada s tvrdohlavostí zarytého diváka, který zásadně neopouští projekci před koncem, rozhodla setrvat a přežít snímek jediným způsobem, který by nepošlapal naši pověst filmových nadšenců – usnout.

Kapitolou samou o sobě pak byl zřejmě nejočekávanější český snímek festivalu, dokument Víta Klusáka Svět podle Daliborka, v němž mladý neonacista mluví s různými lidmi o tom, jak to měl Hitler dobře vymyšlené a jak válku začalo Spojené Židovství.

Přiznám se, že jsem nejdřív nedokázala uvěřit tomu, že to není nahrané. Pochybnosti jsme měla až do chvíle, kdy celá Daliborova rodina vyjela na zájezd do Osvětimi, kde se setkala s jednou z pamětnic vyhlazovacího tábora, paní Liškovou. Nevěřícně jsem si držela ústa, když jí Dalibor vyprávěl cosi o alternativních zdrojích, které tvrdí, že tu měl stát bazén a že se všichni měli blaze. V tu chvíli pro mě byla postava filmového Daliborka dokonána. A najednou jsem přestala být naštvaná a začalo mi být třicátníka, který má mizernou práci, bydlí u mámy a ve volných chvílích nahrává na YouTube sprosté písničky, líto.

Když se Klusák před projekcí ve Velkém sále Thermalu chopil slova, nemluvil o svém dokumentu, ale raději o Miloši Zemanovi, který měl v televizi prohlásil, že v Letech žádný koncentrační tábor nebyl, a tak je v pořádku tam vybudovat prasečák. Za poznámku o prezidentovi si sice Klusák nejdříve zasloužil počastováním slovem na č odkudsi z publika, jakmile ale domluvil, zasypal ho nadšený aplaus plně obsazeného kinosálu.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme