O tom, že se něco děje, svědčí zprávy z posledních dní v Iráku – demonstranti zablokovali přístav Umm Kasr, přes který do země přichází potraviny, kdosi ostřeloval Zelenou zónu v Bagdádu, ale také americký konzulát v Basře.

Převzato z Plusu

Právě na jihu Iráku se nyní odehrávají nejzajímavější věci. Obyvatelé šíitské Basry už nějakou dobu dávají najevo nespokojenost s přerušováním dodávek proudu, špatným zásobováním vodou a dalšími nedostatky. Obecně ale jde o protest proti neefektivitě úřadů a všeobecné korupci.

Basra je přitom srdcem ropného průmyslu a také centrem iráckého šíitského osídlení. A šíité jsou přece ti, kdo jsou dnes v Iráku u moci. Jak je zřejmé, sami obyvatelé jihu země to tak nechápou.

Vládní patálie

Vše se odehrává v kontextu vleklého procesu sestavování vlády po květnových volbách. Dosavadní premiér Abadí doufal, že ho voliči odmění za úspěšný boj s Islámským státem. Vítězem byl však blok vedený Muktadou Sadrem. Ten se profiloval jako lidový kandidát stojící proti etablovaným stranám. A také jako někdo, kdo stojí proti americkému, ale i íránskému vlivu v oslabeném Iráku.

Sadrovy hlasy však nestačily na sestavení vlády, proto se spojil s dosavadním premiérem Abadím, jenž doufal, že se tak udrží u moci. Jeho naděje ale nepokoji v Basře vzaly zasvé, protože právě jeho jméno je spojeno s neefektivním a zkorumpovaným státem. Proti pokračování jeho vlády se postavila i největší šíitská autorita v Iráku – ajatolláh Sistání. Litovali toho i Američané, kteří Abadího podporovali s představou, že je politicky umírněný.

Vítěz voleb Sadr místo toho začal jednat s blokem Fatih Hadí al Amirího, kterého podporuje Írán. To je překvapivé už proto, že Sadr se před volbami prezentoval jako protiíránský kandidát. Rozzlobený dav dokonce vypálil íránský konzulát v Basře.

Vývoj v každém případě ukazuje na skutečnost, že současný Irák je prostorem, v němž se utkávají Spojené státy s Íránem, a to i v čistě politickém smyslu. Zatímco americký vyslanec Brett McGurk se snažil spojit různé irácké skupiny, aby přece jen podpořily dosavadního premiéra Abadího, v kritických dnech dorazil do Basry Mojtaba Chámenejí.

Syn ajatolláha Chamenejího, který přijel podpořit zmíněného proíránského politika Amirího, stojí také za předchozím premiérem Málikím. Mužem, jehož protisunnitská politika pomohla přivést k životu novou podobu extremismu v podobě Islámského státu.

Občané se hlásí

Celá věc je však rámována ještě jedním procesem. Demonstrace v Basře (i jinde) jsou vlastně velkou vzpourou obyvatel proti tomu, jak se v Iráku dělá politika. Projevilo se to i v květnových volbách, během kterých se obměnily celé dvě třetiny parlamentních křesel.

Jenže Iráčané vědí, že politika se v jejich zemi nedělá v parlamentu, ale během jednání představitelů vlivných klik, které přerozdělují ve prospěch svých lidí ne zase tak malé ropné bohatství Iráku.

Většina obyvatel země se narodila po roce 1990 a vlastně si moc nepamatuje Saddámovu vládu. Svou politickou identitu získali až po americké invazi a svržení Saddáma Husajna.

Nepřemýšlejí o tom, jak se situace liší oproti období diktatury, ale jak jim nepořádky nového režimu ničí životní vyhlídky. A teď dávají najevo, že chtějí jinou politiku – bez amerického, íránského nebo třeba tureckého zasahování, ale především bez korupce a zákulisních dohod.

Sám ajatolláh Sistání, který je v jistém ohledu opatrným příznivcem demokratické politiky, po nepokojích v Basře, prohlásil, že nová irácká vláda nemůže být složena na základě stejných – přežitých – principů jako ta předchozí.

Irák vlastně prožívá své opožděné arabské jaro anebo snad vzpouru proti establishmentu, jak ji zažívá i Západ. I v Iráku přitom platí, že této touhy se snadno zmocní populisté a demagogové.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít