Fotbalové fanouškovství jako test loajality
Fotbal není jen sport. Je to také byznys, společenská událost nebo i promítací plátno politických procesů. Důkazem je nejen dění na šampionátu v Kataru, ale i v zemích, které tamní zápasy sledují z dálky. Třeba v Belgii.
Když po vítězství marockého týmu nad Belgií vyšli jeho fanoušci slavit, záleželo na tom, ve které zemi se to odehrálo. V Rabatu oslavovali zpěvem, tancem a troubením.
Ovšem někteří maročtí fanoušci v Belgii a Nizozemsku vtrhli do ulic, převraceli popelnice, zapalovali auta a vyvolávali potyčky s policií. Trochu to připomínalo nedávné divoké protesty proti covidovým opatřením tamtéž.
Kdo je pravý Belgičan
To ale nebyla jediná potíž. Tou druhou byla skutečnost, že to byli lidé, kteří se sami v Belgii – nebo Nizozemsku – narodili, ale nadále fandí zemi, z níž pocházejí jejich předci. Někdy jsou dokonce Belgičany a Nizozemci už ve třetí nebo čtvrté generaci. Neboli těmi Belgičany a Nizozemci zatím tak docela nejsou.
Sociologové to vysvětlují problémem generace, která zůstala vězet mezi oběma identitami. Už nepatří do staré vlasti, kterou nezná a často si o ní dělá zkreslené představy, a navíc ani Maroko nezůstalo stejné. A současně tito lidé nezakořenili v nové vlasti. Sami ji odmítají nebo nenacházejí na druhé straně dostatek porozumění – o tom, co je prvotní, se vedou obsáhlé odborné i dojmologické debaty.
Tato druhá, někdy i třetí a čtvrtá generace, zejména pokud se jedná o mladé muže, zůstává zablokovaná v situaci, ze které je těžké se dostat. Trpí horší kvalifikací, jsou častěji nezaměstnaní, chudí nebo ve vězení, nemají pocit ocenění ze strany většiny. Ocitají se ve dvojím odcizení – od předchozí generace přistěhovalců, jejíž identita je jistější, a současně jsou odděleni od svých současníků z „domorodé“ populace, s nimiž se jim nepodařilo splynout.
Vodní děla i slzný plyn. V Belgii a Nizozemsku vypukly po fotbalové výhře Maroka nad Belgií nepokoje
Číst článek
Je tu ovšem rozdíl i mezi Belgií a Nizozemskem, jakkoli jde o podobně velké sousední země. V Belgii nastal problém s velmi slabou identitou, kterou mohla nová vlast nabídnout. Přistěhovalci a jejich potomci navíc byli často povzbuzováni, aby si ponechali původní identitu a tak obohatili mozaiku stávající společnosti, už tak rozdělené mezi vlámskou, valonskou a německojazyčnou část.
Část přistěhovalců také přišla na přímé pozvání valonských úřadů, které nechtěly, aby uprázdněné byty nebo pracovní místa zaplnili Vlámové, a dávali přednost frankofonním Severoafričanům. Belgie přitom neměla nikdy kolonie v těchto ani jiných muslimských oblastech.
Čas na sebezpyt
V Nizozemsku byl často problém opačný. Identita, do které měli přistěhovalci a jejich potomci vrůst, byla silná a v tamní společnosti v určitý okamžik velká část společnosti začala mluvit o tom, že specificky přistěhovalci z Maroka a Turecka, kteří tvoří největší část muslimské komunity, nejsou ochotní nebo schopní přijmout nizozemské zvyklosti.
Sama nizozemská společnost byla přitom dlouhodobě zvyklá na menšiny, a dokonce měla kolonie v islamizované jihovýchodní Asii.
Covidových nepokojů, a stejně tak nyní příliš bujarých fotbalových oslav, se zúčastnil jen zlomek z několika set tisíc lidí, kteří patří k marocké komunitě. Tyto nepokoje – vlastně demonstrace pocitu cizinectví v rodné zemi – byly ovšem příliš velké na to, aby si jich tamní společnost nevšimla.
Autor je komentátor Českého rozhlasu.
Jak občanská sbírka zachraňuje pověst Slovenska
Kamila Pešeková
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer
Americká sněmovna hlasovala pro pomoc Ukrajině. I díky Trumpovi
Matěj Schneider