Jak jsem cestou za Angličany dostal dárek

Už skoro čtyři týdny cestuju kvůli fotbalovému mistrovství světa po Rusku. Je to země striktních pravidel, ale také vřelých lidí.

Petrohrad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Cesta z Petrohradu za město na trénink anglické reprezentace trvá víc než hodinu. Přes čtyřicet zastávek autobusem.

Postoupíme až do finále, věří Angličané. V kolébce fotbalu ožívá rok 1966

Číst článek

Stojím v uličce a zvědavě si mě prohlíží starší žena. Chvíli na dálku zkoumá akreditaci, která se mi houpe na krku, pak zaloví v nákupní tašce a vytáhne bonboniéru.

„Dárek,“ usmívá se.

„Proč?“

„Jen tak, prostě dárek, no tak si to vemte.“

Lidé kolem, kteří scénku pozorují, se také usmívají. Najednou mi kdosi zaklepe na rameno. Prý si mám sednout na volnou sedačku, ať nemusím stát.

Aby bylo jasno - nelíbilo se mi, když Rusko pořadatelství fotbalového šampionátu dostalo. Hlavním motivem ruské kandidatury totiž nebyl sport, ale možnost vylepšit obraz země ve světě.

Ale místní lidé to takhle neberou. Vážně si týdny, kdy můžou hostit desetitisíce fanoušků z celé planety, užívají.

Řídím se radou od lidí, kteří znají Rusko líp než já. Nebav se s nimi o politice a budeš v pohodě.

Funguje to. Až tak, že vřelost místních občas dokáže vyrazit dech. Jako třeba mě v autobuse na cestě na trénink anglického týmu.​

Petr Šedivý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme