Mnohé z tehdejší atmosféry připomínají pořady Českého rozhlasu, například i na stanici Plus v četbě na pokračování z pozoruhodného dokumentárního románu Ivana Fíly Muž, který stál v cestě – právě o zmíněném Františku Krieglovi. 

Převzato z Plusu

Mnozí z hrdinů, antihrdinů i nehrdinů tehdejší doby mizí v zapomnění, kolik mladších lidí by dnes dokázalo popsat, kdo byl Smrkovský, Černík, nebo třeba Kapek či Indra. Krieglovo moskevské „ne!“ však zůstává přítomno jako důležitý referenční bod, někdy i ve skoro komiksovém zjednodušení.

Složitý muž ve spletité době

Předností Fílovy knihy je právě pokus ukázat Krieglovu postavu ve vývoji a v dobovém kontextu. Kriegel byl synem své doby. Určité zkušenosti ho přivedly ke komunistickému přesvědčení, jiné zážitky jeho smýšlení korigovaly.

Krieglova adorace, stejně jako jeho zatracování coby – prý – spoluviníka únorové tragédie, nemají smysl, protože vyjímají krátký úsek z jednoho života a jedné éry. Kriegel měl štěstí, že žil dost dlouho, aby jeho život udělal určitý dramatický oblouk, a současně obstál v některých okamžicích, kdy se jiní lidé zachovali odlišně.

Při četbě nebo poslechu Fílovy románově-dokumentární rekonstrukce si také znovu uvědomíme, jak česká politika konce 60. let nebyla prakticky v žádném ohledu připravena řešit problémy, před kterými stát i společnost stály.

Například ani reformisté nevěděli, co vlastně chtějí dělat dál a jak toho dosáhnout. Nebo se ukázalo, že i když mají přívrženci obrody za sebou obrovskou podporu veřejnosti, je to vlastně jedno, protože ani polednové Československo nebylo demokratickým státem. Komunistická strana byla prostě jen mocenskou klikou.

Dnešní „režim“ je na tom v tomto ohledu mnohem lépe, protože nabízí procedury a instituce, které jsou schopny odrážet přání společnosti, i když třeba popletená. Jiná věc je, že tyto vymoženosti vlastní vinou necháváme degenerovat.

Pro dokreslení Krieglovy osobnosti je v této souvislosti zajímavé, že to byl právě on, kdo začal dávno před 68. rokem prosazovat, aby Národní shromáždění začalo fungovat jako zástupce veřejného zájmu, tedy parlament nadřazený ideologii i systému. Tento postoj ho nevyhnutelně musel přivést do konfliktu s komunistickou vírou i komunistickou stranou, což se nakonec stalo.

Nedostatek Krieglů

Krieglův mýtus muže, který se odmítl ochránit u vesla a u koryta, možná není nejdůležitější v kontextu cizí okupace ze srpna 1968, ale spíše v souvislosti s nynějším kulatým výročím srpna 1969, tedy symbolu domácí zrady, totiž zrady držitelů moci na vlastním národu.

V pookupačním Československu se našlo velmi málo představitelů, kteří obstáli, i proto může Krieglův odkaz dodnes tolik zářit. V roce 2019 na tom ovšem (navzdory institucionálnímu posunu) nejsme o mnoho lépe. Stačí vzpomenout na podpis čtyř ústavních činitelů pod dopisem čínské vládě. Jak by asi reagovali při nějaké opravdové krizi? Je přitom nevyhnutelné, že jednou nějaká přijde.

Zůstává ještě jedna otázka – proč český politický systém produkuje politickou třídu, v níž demagogové a manipulátoři získávají takový vliv, a v níž se vyskytuje tak málo pevnosti v názorech i činech? Ovšem i před 50 lety byl Kriegel výjimka, a ještě musel přijít z Polska. Takže tolik se toho vlastně nezměnilo.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít