Nechme historii historikům, nedávejme ji politikům
Každý, kdo má aspoň trojku z dějepisu, ví, že druhá světová válka začala útokem na polskou posádku na gdaňském poloostrově Westerplatte.
Tady se také sešli státnici při minulých okrouhlých výročích. Jenže Gdaňsk je dnes v rukou polské opozice a jeho starostka Aleksandra Dulkiewiczowá se v poslední době stává jakousi nekorunovanou královnou opozice.
A tamní Muzeum druhé světové války je velkolepým muzeálním počinem, ovšem ne současné vlády Práva a spravedlnosti, ale té předchozí v čele s Občanskou platformou. Pro tu současnou vládu byla navíc původní expozice, která představovala druhou světovou válku v celoevropském kontextu, málo vlastenecká.
Proto se budou vzpomínkové akce k začátku 2. světové války, které svojí účastí ozdobí i americký prezident Donald Trump (později účast zrušil kvůli hurikánu Dorian ohrožujícímu Floridu, pozn. red.), konat nikoli v Gdaňsku, ale ve Varšavě.
Instrumentalizace historie, jak se diplomaticky říká jejímu falšování a ohýbání tak, aby odpovídala současným politickým cílům, je věc, která se za vlády Práva a spravedlnosti v čele s Jaroslawem Kaczynským stala normou.
Požadavky na odškodnění
Ostatně obroda této strany a její cesta k návratu k moci je postavena na jedné velké historické lži. Tou je údajný atentát na Kaczynského bratra Lecha, který jako prezident země zahynul společně s další téměř stovkou polských politiků, generálů a dalších osobností 10. dubna 2010 u ruského Smolenska.
Polská vláda zasahuje do muzea druhé světové války. Chyběl v ní 'polský pohled', říká vedení
Číst článek
Zahynul při letecké havárii, která byla důsledkem hrozného počasí, přecenění schopností polských pilotů a mizerného ruského záložního vojenského letiště.
Ze lži o atentátu se však stal jeden z pilířů Práva a spravedlnosti, který umožnil udělat z tehdejší vlády zločince a spoluviníky spiknutí, při němž zahynul polský prezident a velká část tehdejších polských elit.
Je to ale jen jedno z mnoha podobných zneužití historie. Za další lze považovat vyhlášení krvavých událostí ve Volyni v roce 1943 za „genocidu Poláků Ukrajinci“. Příběh je přitom mnohem složitější, plný krvavé nenávisti na obou stranách, v jejímž soukolí se ocitly tisíce a tisíce nevinných lidí.
A nejnověji jsou to obří a v těchto dnech znovu vznášené požadavky Polska na odškodnění za okupaci nacistickým Německem. Požadavky, které odporují smlouvám, jež po válce Polsko s oběma Německy uzavřelo a jež vůbec neberou v potaz velké území zisky Polska na úkor Německa.
Jedna moudrá věta říká, ponechme historii historikům a řiďme se jimi. Ve chvíli, kdy historiky začnou řídit politici, je totiž s demokracií a státem něco špatně. Což platí samozřejmě nejen o dnešním Polsku.
Autor je komentátor Deníku
Druhý rok Petra Pavla. Jaký byl?
Kateřina Perknerová
Moskevský ‚klub sesazených prezidentů‘ má nového člena
Libor Dvořák
Prvotní hřích, který může za drahé bydlení
Petr Holub
Jak jsem se nezklamala na Křivoklátě
Kristina Roháčková