S vysloužilými politiky se to má jako s vyhořelým jaderným palivem. Složitě se pro ně hledá vhodné úložiště. Čím vyšší bylo jejich postavení, tím zapeklitější problém to je.

A protože ho ještě nikdo nevyřešil, hledají se jenom přechodná, a proto z povahy věci nedostatečná řešení, což o radioaktivním odpadu platí také.

Karence jako zdánlivé řešení

V Německu panuje víceméně shoda na tom, že politik, který řídil ministerstvo, připravoval zákony a rozhodoval o státních penězích, by neměl po složení funkce nastoupit do byznysu. Alespoň ne hned. Kupříkladu Daniel Bahr nastoupil na konci roku 2014 na vysokou pozici v pojišťovně Allianz, rok předtím byl ještě ministrem zdravotnictví. Bahr v tom střet zájmů neviděl nebo spíš nechtěl.

Ten rok se takových pochybných transferů z politiky do byznysu stalo víc. Veřejnost zatlačila, legislativní proces se rozběhl a od roku 2015 mají bývalí členové spolkové vlády takzvanou karenci, tedy zákonem naordinovanou zdrženlivost, kdy musejí lákavým nabídkám z byznysu odolávat dvanáct, těm obzvlášť lákavým dokonce 18 měsíců.

Není ta lhůta příliš krátká? Ta otázka je na místě a v Německu stále visí nezodpovězená ve vzduchu. Mějme přitom na paměti dvě věci, které spolu souvisejí: byznys dokáže bývalé politiky velmi dobře absorbovat. Ta savost je fakt obdivuhodná. A vlastně logická, protože politické kontakty a důvěrná znalost zákulisí mají extrémní trvanlivost. Za rok a půl to prostě nezmizí.

Gerhard Schröder a vazby na Rusko

Že osmnáctiměsíční karence je vlastně docela směšná, dokazuje Gerhard Schröder, který byl spolkovým kancléřem do roku 2005 a který hned poté přijal nabídku ruského Gazpromu tlumočenou samotným Vladimírem Putinem. Proč zmiňuji právě Schrödera? Protože exkancléř se čerstvě rozhodl přijmout místo v dozorčí radě další ruské státní firmy, v Rosněftu. A to už je silná káva, protože proti této Kremlem kontrolované firmě uvalil západ v reakci na ruské angažmá v ukrajinské krizi sankce, které kancléřka Angela Merkelové rozhodně nechce odbourávat. „To, co dělá pan Schröder, není v pořádku,” řekla kancléřka o svém předchůdci.

Nejenže má Gerhard Schröder nadále velmi dobré kontakty, o které má Moskva evidentně zájem, je také stále představitelem úřadu, který vykonával sedm let a který chtě nechtě pořád zosobňuje. Co platí o kancléři, lze říct i o ministrech. 

Obloukem se tak vracím k původní otázce: kam tedy s nimi? Protože nechci tento sloupek zakončit pesimisticky, pokusím se rozfoukat plamínek naděje. Existuje totiž jedno řešení, které je humánní, důstojné a navíc také české. Jde v zásadě o to, že se vysloužilý politik takříkajíc zapouzdří do institutu, který by ideálně nesl jeho jméno a ze kterého by mohl v klidu vyzařovat (zase ta podobnost s jaderným odpadem!) moudrost a erudici. Takto zapouzdřený expolitik by také mohl rozdávat rady nebo případně se vztyčeným ukazováčkem i varovat. 

Jako všechna prozatímní řešení má i tohle své nesporné limity. Osobně si nejsem jistý, jestli by okolí sneslo tolik „institutů” a profesorského poučování. Na druhou stranu je možné tyto zapouzdřené politické vysloužilce ignorovat. Gerharda Schrödera v dozorčí radě Rosněftu bohužel ignorovat nelze.