Pád jednoho ministra vládu nezachrání
„Je to jako v těch divokých devadesátých letech,“ rozčiluje se opozice po odhalení party kolem Petra Hlubučka, dnes už bývalého náměstka pražského primátora a donedávna i starosty pražské čtvrti Lysolaje. Mýlí se: obvinění ze systematického výběru výpalného za zmanipulované veřejné zakázky neodhaluje praktiky „JAKO v devadesátkách“. Od tehdejších korupčních afér se dnešek liší snad jen tím, že gauneři už po sobě nestřílí.
O „selhání jednotlivců“ přitom nelze mluvit, jakkoli to hnutí ANO dělalo ještě při předloňské kauze Stoka, jak přes kopírák podobné té nynější, jen s jiným, hnutí ANO bližším obsazením.
Ve skutečnosti jde ale, stejně jako kdysi, o zaběhaný korupční systém, zakořeněný v téhle zemi minimálně od Husákovy „normalizace“ po roce 1968, tedy přes půl století.
Už tenkrát bylo například hlavním úkolem předsedů tehdejších státních statků obstarat co největší „zdroje ze státního“ ale nechat i ostatní, aby si z toho taky něco „přikradli“. Spokojenost tak byla na všech stranách.
Takhle humpolácké to dneska není. Podle „pražského deníku“ se ale například obyvatelé Lysolají shodují, že se jejich „poněkud omšelá“ obec po Hlubučkově nástupu do funkce starosty pozdvihla, protože do ní dokázal „přitáhnout spoustu peněz“.
Totální krize ústavní demokracie
A vedení obce odmítá dodnes podezření, že by v roce 2017 odsouhlasilo Hlubučkovi prodej obecních pozemků hluboko pod cenou developerům, kteří pak poslali STANu a TOPce sponzorské dary.
V deset let starém rozhovoru Karla Hvížďaly říká sociolog a právní filosof Jiří Přibáň, že v Česku kvete nikoli tržní, nýbrž „kmenové hospodářství“, kdy si „lovecké družiny“ z hospodářských a politických elit, seskupených kolem politických stran, „navzájem přihrávají obrovské zakázky, ze kterých mají velké zisky“. A ptá se, „kdo může proti korupci bojovat, když žijeme v totálně zkorumpované společnosti“.
Jediná šance spočívá podle něj v tom, „že si politické elity uvědomí, že je tu totální krize ústavní demokracie a stranické politiky“. A že se najdou politici, kteří nebudou prosazovat jen svůj stranický, ale také veřejný a státní zájem.
Na tohle ovšem odjakživa přísahají před volbami všichni politici sborem. Loni na podzim dali voliči šanci těm věrohodnějším z nich. I ty ale teď dostihly „lovecké družiny“. Odbýt to výměnou jednoho ministra nestačí. Konsekvence by měl vyvodit i předseda hnutí STAN a ministr vnitra Vít Rakušan.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Senátní zlaté mlčení
Ondřej Konrád
Jak reálná je vláda ANO s ODS
Jiří Pehe
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová
Proč je dobré míti zaručenou mzdu
Petr Holub