Věděl jsem, že Musil má na mistrovství světa před sebou poslední den, pak odjíždí. V batohu hledám flashku, na které mám spisy z Ústavu pro studium totalitních režimů, kde jsem byl zjišťovat, co se píše o hokejových emigrantech, jako byli Nedvěd, Klíma, Pivoňka, Svoboda. A Musil! Blesklo mi hlavou. Vždyť ho tam mám taky!

V tu chvíli jsem už ale věděl, že pan Musil mluvit nechce, očekává rozhovory o jeho synech, jak se jim daří a tak dále. Tisknu první půlku padesátistránkového spisu a jdu za ním.

Upřímně z něj nadšení moc necítím, snažím se stručně vysvětlit, o co mi jde, a když položím na stůl asi 25 listů, kterým dominuje úvodní strana se jménem František Musil a se dvěma údernými titulky Vyšetřovací spis a Trestní spis, on sám přitakává. Tak jo, něco krátkýho uděláme, říká.

Tisknu zbytek a až se mi zdá, že jsem to možná neměl dělat. Musilovi se o tom nemluví lehce, má pocit, že zradil rodiče a po večerech prý obracet listy nebude. Nikdy to neviděl a jak řekl, asi ani nechtěl vidět.

Mistrovství světa v hokeji →

Ale mě těší jedna věc, že všechny ty lustrace, výslech otce, posudky od držitele Řádu práce a hlavně jeho dopisy z Minnesoty domů (byť prakticky nečitelné) do koše nevyhodí. To slíbil. Prý je dá dětem, aby si přečetly pořádnou detektivku. To už se František Musil trochu usmívá, ale stále je vidět, že jsem v něm probudil nejen vzpomínky na odchod za milovaným hokejem do NHL, ale i na to, co po něm zůstalo.

Ale chápu ho. Těžké téma. A pro mě narozeného v roce, kdy on slavil zlato na mistrovství světa v Praze, prakticky nepředstavitelné.

František Kuna Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít