Canon van Nederland aneb chlapské zpracování dějin

Holandská komise historiků nově obohatila takzvaný Canon van Nederland. Ten vznikl v roce 2006 a jeho úkolem je být podkladem pro výuku holandských dějin a u mladých Holanďanů rozvíjet schopnost, jak zvládnout vlastní dějiny v jejich rozpornosti a protichůdnosti.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nizozemská ministryně pro vzdělávání, kulturu a vědu Ingrid van Engelshovenová představuje nový Canon van Nederland | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Od počátku obsahuje výčet klíčových dějinných postav, a to nejen těch, na které mohou obyvatelé Nizozemí být hrdí, jako je Erasmus Rotterdamský, ale i darebáky a lumpy, s nimiž není radno se ukazovat v lepší společnosti. Například obchodníky s otroky.

To samé se týká i historických událostí. Nepyšní se tu jen vzpourou Viléma Oranžského vůči Habsburkům, je tu zmíněno i selhání holandských vojáků v bosenské Srebrenici.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Ivana Šterna

Holanďané by si díky Canonu měli být vědomi, že výklad dějin není něco, co se navždy zaleje do betonu, jak napsal v této souvislosti deník Volkskrant, ale je provokativním katalyzátorem debat nad vlastní historií.

Proto jej soustavně obohacují novými pohledy a dávají tak prvoplánově najevo, že přístup k dějinám se může měnit, ani ne tak na základě nových poznatků, i když to samozřejmě ano, jako na základě vývoje dobové debaty nad hodnotami, o něž se stávající společnost opírá.

Dobro a zlo neexistují odděleně

To byl důvod, proč historická komise nedávno rozpracovala holandský podíl na obchodu s otroky. Onen chmurný příběh musí, jak pro změnu píše Handelsblad, zaznívat mnohohlasem a být nahlížen z rozdílných úhlů pohledu.

‚Zobrazuje černochy a indiány jako rasově podřadné.‘ Muzeum v New Yorku odstraní Rooseveltovu sochu

Číst článek

Obsah, pojetí a způsob výkladu dějin tak nejen umožňují je zvládat v jejich protivenství, ale současně se stávají odrazem podoby dnešní nizozemské společnosti a věru, že se v zásadě nemá za co stydět.

Canon je projevem poctivého nahlížení na dějiny. Odmítá, jak je tomu třeba u nás nechvalným zvykem, stylizovat se v jejich výkladu do role obětí a snažit se zlo a příčiny příkoří hledat mimo sebe. Určitě tu sehrává roli i protestantská náboženská tradice. Jejím jedním z příznaků je přesvědčení o tom, že dobro a zlo neexistují odděleně, ale že se sváří uvnitř každého jednotlivce a že je na každém, kterak podlehne tomu či onomu nutkání.

Dost dobře si neumím představit, že by u nás takový kánon mohl vzniknout. Museli bychom například přijmout výklad čtyřicetiletí komunistické nadvlády nejen jako „Příběhy 20. století“, líčící komunistický teror, ale i jako hledání příčin toho, jak je možné, že za takové hrůzovlády se zrodila celosvětově proslulá nová česká filmová vlna nebo jen takové jedno obyčejné české divadlo jménem Semafor?

Asi bychom si nevystačili s prostomyslným antikomunismem, jako si s ním stačíme nyní. Pak bychom se možná jednoduše radovali z toho, že Milan Kundera dobyl navzdory oné době nesvobody jako jeden z mála Čechů celý literární svět, a nehledali bychom na něm jakési podivné mouchy.

Obávám se, že takové chlapství není v české tradici, zejména v té politické, pravidlem.

Autor je publicista

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme