Home office a rovnost před zákonem

Do povědomí české veřejnosti vešel americký spisovatel a futurolog Alvin Toffler poprvé v polovině 80. let minulého století. Překvapil ji představou, že není daleko doba, kdy díky masivní digitalizaci lidé nebudou muset jezdit za prací, ale ona si je pohodlně nalezne u nich doma.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Myslím, že uzákonit nárok na home office je dobrá myšlenka. Přinutí stát i zaměstnavatele dát tomuto způsobu určitá pevná pravidla (ilustrační foto) | Zdroj: Fotobanka Pixabay

Byl přesvědčen, že k takto pojatému režimu práce, dnes známému pod pojmem home office, lidé přistoupí zejména z důvodu ochrany životního prostředí. Spočetl, kolika škodlivin bude lidstvo takto ušetřeno, jestliže přestanou dnes a denně desítky milionů lidí ráno putovat do práce, aby se odpoledne tou samou cestou vraceli z práce domů.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Ivana Šterna

A to nemluvě o úsporách, které vyvolá snížená potřeba provozních, někdy i investičních nákladů, jež zaměstnavatelé veřejní i soukromí pro své spolupracovníky vynakládají. Netušil jen, ani nemohl, že tento způsob zaměstnávání masovou podobu získá nakonec až díky celosvětové koronavirové nákaze.

Domácí práce existovala odnepaměti. Návštěvník Jizerských hor ještě dnes může občas na svazích kopců nad Janovem nalézt kousky surového skla, svědka kdysi běžné spolupráce horalů s údolními sklárnami.

Doma razili skleněné knoflíky a našívali na papírová platíčka. Neříkalo se jim „houm-ofisáci“, ale „skopčáci“. Hotové dílo totiž snášeli dolů s kopce. Skopčáky byli i tkalci nahoře nad Tanvaldem. A protože to byli veskrze Němci, pojmenování se rozšířilo i na jejich krajany mimo horská úbočí.

Řada firem nechala od začátku krize zaměstnance doma. Odbory pro ně žádají příspěvky za energie

Číst článek

Šanci vzít si práci domů

Koronavirová krize tak do historie vstoupí i jako fenomén, se kterým se masově rozšířila tato zcela nová kultura zaměstnávání.

Německý spolkový ministr práce Hubertus Heil proto přišel s nápadem zmíněnou kulturní proměnu ukotvit v zákonu. Podle něho by měl mít každý právo na dva dny práce doma měsíčně. Sklidil za to dvojí kritiku. Pro jedny je to málo. Zaměstnavatele tak malý počet dní nebude nutit, aby se zvýšenou pozorností dbali i na to, zda jejich zaměstnanci mají doma odpovídající pracovní podmínky.

Druzí zas namítají, že jde o nárok diskriminační. Jak prý k tomu přijdou například pečovatelé v domech seniorů či nemocniční lékaři a sestry. Ani jeden z nich totiž nemá šanci si vzít práci domů.

Přesto si myslím, že uzákonit nárok na home office je dobrá myšlenka. Přinutí stát i zaměstnavatele dát tomuto způsobu určitá pevná pravidla. Vzdor tomu, že mnohému z nás způsob jeho obživy nenabídne významnější možnost tohoto dobrodiní využít, záměr neporušuje onu klíčovou zásadu právního státu. Rovné postavení.

V řadě případů to sice bude rovnost iluzorní, přesto s jistým potenciálem. Není to první a nebude to ani poslední případ tohoto druhu.

Autor je publicista

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme