Česká karta na Blízkém východě

Evropská unie se musí víc angažovat na mezinárodní scéně. Musí se naučit vzhledem ke své ekonomické váze přebírat i politickou odpovědnost. Jinak ji geopolitičtí aktéři nikdy nebudou brát vážně. To je cíl, který si při nástupu do čela Evropské komise vytyčila její nová předsedkyně Ursula von der Leyenová. Nejspíš přitom netušila, jak brzy si jeho realizaci vyzkouší naostro.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a unijní zmocněnec pro zahraniční politiku Josep Borell | Foto: Virginia Mayo | Zdroj: ČTK/AP

Napětí mezi Teheránem a Washingtonem kvůli americkému atentátu na šíitského generála Solejmáního, které v uplynulých dnech hrozivě eskalovalo, sice začíná opadávat, ale může to být klid před bouří. Přesto zaznělo zatím z úst unijního zmocněnce pro zahraniční politiku Borella jen obvyklé varování před spirálou násilí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lída Rakušanová: Česká karta na Blízkém východě

A na první krizové zasedání se ministři zahraničí členských zemí sjedou do Bruselu teprve dnes, v pátek 10. ledna. Týden poté, co americké drony zabily v Bagdádu íránského generála a jeho iráckého průvodce.

Vzhledem k dosavadním zkušenostem s Evropskou radou, de facto nejvlivnějším unijním orgánem, sdružujícím zástupce vlád jednotlivých členských států, je ale otázka, zda to není vlastně jedno.

Írán a Československo

Naděje, že by se ministři zahraničí dohodli na nějaké jednotné, konkrétní a průrazné, diplomatické ofenzivě, totiž není moc realistická. Dopracovat se ke smysluplnému konsenzu nebývá zvykem v tomto orgánu, kde se pod záminkou hájení národních zájmů prosazují spíš egoismy jednotlivých zemí.

Posilovna, bazén i autobusové linky. Základně USA, kterou zasáhl Írán, říkali vojáci ‚tábor Koláček‘

Číst článek

Teoreticky má přitom právě Evropská unie všechny předpoklady k diplomatickému úspěchu, protože její členské státy mívají vztahy k oběma stranám konfliktu. A Česká republika by v takovém zprostředkujícím procesu mohla mít dokonce dost zajímavou úlohu.

S Íránem mělo totiž Československo styky už za první republiky, kdy tam Češi pomáhali budovat moderní ekonomickou infrastrukturu. Stavěli tam cukrovary, elektrárny, silnice a továrny. Po válce se podařilo tyto vazby obnovit, a ještě v roce 1977, dva roky předtím, než se v Íránu chopili moci ajatolláhové, dostal íránský šáh Rezá Pahlaví v Praze Řád bílého lva a čestný doktorát Karlovy univerzity k tomu.

Za Chomejního vzájemné obchodní a diplomatické vztahy skomíraly a poté, co v druhé polovině 90. let začalo Rádio Svobodná Evropa vysílat z Prahy do Íránu v perštině, zhasly zcela. Přesto byla Česká republika jednou z prvních zemí, která poskytla Íránu pomoc, když tam při zemětřesení v roce 2003 zemřelo ve městě Bam na 40 tisíc lidí.

Tu nejaktuálnější otázku, totiž zda Írán buduje svou jadernou elektrárnu kvůli elektřině nebo proto, že ajatolláhové touží po atomové bombě, řeší Česko už jako člen Evropské unie. Ovšem jako jedna z mála těch unijních zemí, které mají pro mírové využívání jaderné energie principiálně velké pochopení. Současně se ale Česko už řadu let až deklarativně solidarizuje s Izraelem, hlavním spojencem Washingtonu na Blízkém východě.

Pro zprostředkování mezi dvěma znepřátelenými stranami je to každopádně zajímavá kombinace. Otázka ovšem je, zda by takový úkol nebyl pro českou zahraniční politiku, zmítanou mezi Hradem, Huaweiem a Čapím hnízdem, momentálně moc velkým soustem.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme