Koronavirus a sociální stát
Koronavirová nákaza nabízí jedinečnou příležitost ověřit si, jak robustní je pověstný evropský sociální stát. Přiznejme rovnou: jeho dobrá pověst je více zbožným přáním než skutečností. Na vlastní kůži si přání, co je otcem myšlenky, ověřují Italové. Zjišťují, co za škody v předchozích letech napáchala neoliberální ideologie. Ta hlásala, že sociální systém je přerostlý a ztučnělý a že je nutné jej výrazně zeštíhlit. Třeba i zprivatizovat.
Rozsah nynější italské nákazy jde bez uzardění připsat selhání jak veřejného zdravotnictví, neoliberálně osekaného, tak i soukromému zdravotnímu sektoru. Ten ordinace raději zavřel, než aby díky nelukrativní péči o nakažené evidoval v účetnictví vytrácející se naději na slušný zisk. Nepomohlo ani, že vláda zpět do služby povolala penzionované lékaře.
Zdravotnictví zavalené nejen náhle vzrostlým rozsahem péče, ale i katastrofálním nedostatkem vládnout potřebným zdravotnickým materiálem a léčivy to jednoduše nevydýchalo. Ukazuje se, jak krátkozraké bylo přesouvat některé výroby materiálu, včetně výroby léčiv, do zemí s levnou pracovní silou.
Nyní Evropa na dodávku potřebného materiálu a léčiv z Číny, na kterých je životně závislá, musí čekat až tři měsíce.
Dobrý sociální stát
Každý zběhlý systémový analytik ví, že systém, který není tvořen tak, aby v sobě obsahoval řešení extrémních situací, sice krátkodobě vyžaduje daleko menší provozní náklady, dlouhodobě však způsobuje nevratné ztráty. V dnešní Itálii je představují desítky mrtvých seniorů. Pro nedostatek léčebných kapacit možná umřeli předčasně.
Francouzský internista a epidemiolog Stéphane Gayet uvedl pro list Atlantico, čím nás ještě neoliberálně ořezané zdravotnictví ohrožuje. Neakutní chirurgické zákroky a zákroky plánované je možné z důvodů kapacitních - bez větších problémů - odložit.
Jde zabrat i postele původně určené pro kardiaky, pro pacienty s rakovinou nebo pro pacienty vyžadující dlouhodobější péči. Vždy ale s rizikem, že ti, na jejichž úkor se tak děje, mohou na to osudově doplatit. Dobrý sociální stát by přitom měl umět spolehlivě zvládnout obojí.
Ten evropský se pyšní tím, jak je velkorysý. A že díky velkorysosti jemu vlastní se dokáže postarat o své potřebné nejen během dnů zalitých sluncem, ale i v době krajních krizí a vypjatých situací. Dobu klášterních špitálů, kde se víc léčilo laskavým slovem než účinnou terapií, údajně máme za sebou.
Měli bychom za sebou ponechat i vadnou ideologii neoliberálů. Napáchala zatím víc škody než užitku. Přiznávám, že jedno umějí dokonale: šetřit. Šetří ale vždy na těch nejméně správných místech.
Autor je publicista
Jak občanská sbírka zachraňuje pověst Slovenska
Kamila Pešeková
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer
Americká sněmovna hlasovala pro pomoc Ukrajině. I díky Trumpovi
Matěj Schneider