Islámský stát žije, číhá a čeká
Skutečnost, že se o Islámském státu už moc nemluví, neznamená, že neexistuje. Teď je to dokonce naopak. Nejen že existuje, ale dává o sobě vědět. Nejdříve to byl koncem ledna útok islamistů na věznici v severní Sýrii, a o pár dní později americký atentát na současného velitele organizace – teď už tedy bývalého.
Obě události hned několik věcí spojuje. Jednak skutečnost, že Islámský stát přežil svou porážku. Za druhé že zůstává aktivní v jádru své původní oblasti. A za třetí že se v oblasti i nadále v určité míře angažují Američané. Podívejme se na tato zjištění blíže.
Útok na věznici byl nejtroufalejší a také organizačně nejnáročnější operace Islámského státu od smrti jejího velitele Abú Bakra Bagdádího v roce 2019. Účastnily se jí stovky lidí a o vězení se bojovalo několik dní. Podle některých zpráv se podařilo stovky vězňů osvobodit, podle jiných údajů se ale velká část z nich zase za mříže vrátila.
Operace upozornila na opomíjenou skutečnost. Západní státy vyhrály svou válku nad Islámským státem v tom smyslu, že zanikl IS jako teritoriální jednotka. A také že značně poklesla jeho nebezpečnost třeba pro evropské státy.
Západní vlády se nechaly ukolébat a mimo jiné přestaly řešit otázku tisíců vězněných členů Islámského státu, včetně jejich žen a dokonce malých dětí. Věznic, jako je ta v syrské Hasace, je řada. A evidentně nejsou dost zabezpečené.
Islámský stát ale útočí i jinde, obvykle už zcela mimo pozornost Evropy. Například v Iráku, před pár dny přepadl policejní stanici a zabil několik iráckých policistů.
Islámskému státu se podařilo po své porážce a po smrti svého vůdce Abú Bakra Bagdádího v roce 2019 přetvořit se do nové podoby. Místo jednotného hnutí jde o systém velmi nezávislých odnoží nebo spících buněk. V některých oblastech, zejména v Iráku, se IS dokonce podařilo získat pod svou kontrolu malá území a systematicky útočit.
Slabí a silní
Je to mimo jiné i kvůli tomu, že Sýrie i Irák jsou slabé státy a nedokážou se dostatečně bránit, jejich armády jsou morálně rozvrácené a podfinancované, ničí je korupce a například irácká armáda se v něčem podobá té afghánské, je plná mrtvých duší.
Zmíněné státy nedokážou ovládat vlastní území i proto, že čelí příliš mnoha jiným vyzyvatelům. Bagdádí i Abú Ibráhím Hášimí Kurajší, se skrývali poblíž tureckých hranic, což se dá číst tak, že z druhé strany hranic dostávali určitou podporu. Část Sýrie je de facto tureckým protektorátem. Jiná část Sýrie je nadále pod kontrolou Kurdů, kteří se snaží udržet se nějak v rovnici mezi Amerikou, Ruskem, Irákem a Íránem. Nechybí ani ozbrojené organizace, které zase konají ve prospěch Íránu.
Za této situace může podzemní organizace, jako je Islámský stát přetvořený na síť spících buněk, přežívat, anebo dokonce organizovat poměrně sofistikované útoky, jako byl ten na věznici.
Do obou zmíněných operací, boje o vězení i atentátu na Kurajšího, se zapojili Američané. Bylo to poprvé od amerického odchodu z Afghánistánu, který v celé oblasti vyvolal dojem, že s Washingtonem se už nedá počítat, což ovšem situaci dále destabilizovalo. Teď Amerika ukázala, že je zpět, ale vlastně nadále tak trochu jen napůl.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Senátní zlaté mlčení
Ondřej Konrád
Jak reálná je vláda ANO s ODS
Jiří Pehe
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová
Proč je dobré míti zaručenou mzdu
Petr Holub