Je to tu zase - kraťasy a hokej!
Je skoro v létě, je po sezoně, zemi, která vymyslela tenhle sport, tolik nezajímá, ale přesto se hraje každý rok. Hokejové mistrovství tak samozřejmě trochu ztrácí – v porovnání s fotbalem – na prestiži, ale na pár příkladech je poměrně snadné vysvětlit, jaký je o něj i tak, alespoň u nás v Česku, zájem. Je to takové vložené roční období, kterému už pár let říkám „Kraťasy a hokej“.
Pravda, letos to trochu pokulhává, protože třeba v Českém Krumlově muselo na konci dubna vyjet z garáží dokonce šest sypačů a v Českých Budějovicích, odkud píšu tyhle řádky z posledního turnaje před šampionátem, sněžilo. Ale nepochybuji o tom, že v Paříži a Kolíně nad Rýnem to zase bude tak trochu mistrovství světa v letním hokeji.
Ale ono to funguje. Šéf světového hokeje René Fasel před dvěma lety na šampionátu v Praze řekl, že by měl klidně za sezonu dva takové turnaje. Bylo to ale v narážce na návštěvnost mistrovství v Praze a Ostravě, které drží divácký rekord.
Koupil jsem projektor...
Po nadílce 8:4 Švédům mám sraz s několika kamarády, které tady v Českých Budějovicích mám. Jsou to všichni lidé sportem vzdělaní a od mého blízkého přítele Honzy opět slyším větu o šampionátu. „Zase, mistrovství, každej rok. Proč je to každej rok? Dyť to nemůže nikoho zajímat."
Poté, co si lokne piva, trochu povolí. „Hele, příští tejden sraz u mě, koupil jsem projektor, budem koukat na Ligu mistrů, hraje Juventus. Jo a pak je to mistrovství, dám projektor na terasu a promítat budu hokej na zeď." I pan Jan, který odmítá MS každý rok, bude turnaj sledovat.
Vtom mi na telefon přijde fotka z New Yorku. Kamarád Tibor, od kterého jsem větu o zbytečnosti šampionátu každý rok také slyšel, tam fandí Rangers před Madison Square Garden, kde je velkoplošná obrazovka. Je tam na dovolené, kde se stihl i zasnoubit, ale hokej si nenechá ujít. A jaký myslíte, že je jeho další program? Ano, pojede autobusem den do Paříže na první dva zápasy českého týmu a pak pojede den zpátky.
Karolínu a Violu zajíma hokej jen v květnu
Jsou tu ale i další, třeba dámy, které hokej zajímá. V květnu. Znám takové, které neví, kdo vyhrál extraligu, ale zase ví, že Plekanec žije s Vondráčkovou. Říkejme jim třeba Karolína a Viola. A ony pak sednou na autobus, jedou do Prahy a na Staroměstském náměstí sledují hokejové zápasy národního týmu. Na tvářích namalovanou vlajku nebo trikoloru, na sobě dres národního týmu od staršího bratra. Prostě to funguje.
Nás rozhlasové komentátory ale víc než vlajky a dresy potěší, když si naladíte rádio. Když nám loni do Moskvy přišlo video, na kterém dva chlapíci opravovali chodník, u toho měli puštěné rádio z auta a poslouchali přímý přenos hokejového zápasu, udělá to radost. My vás totiž jinak nevidíme.
Stejně jako neuvidím Honzu na terase s projektorem.
Stejně jako asi neuvidím Tibora, i když bude v Paříži.
A Karolína s Violou? O ty nemám strach, fotky s vlajkou na tváři totiž mají většinou během mistrovství světa v ledním hokeji na Facebooku úspěch. Ty asi jediné uvidím.
Budu muset končit, píše mi totiž kolega Petr Kadeřábek, abych zabalil karty. Jakub Voráček si s námi totiž chce zahrát jednu kladenskou hru. Jmenuje se lóra. A tu zase, s odpuštěním, neuvidíte vy...
Spor o výpověď bez udání důvodu může potopit vládní koalici
Jiří Pehe
Jak občanská sbírka zachraňuje pověst Slovenska
Kamila Pešeková
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer