Šabata mínil, že kdo se opírá o takové argumenty, je buď ve vědomém konfliktu s jednou z tradic ruského bolševismu, která se dá pojmenovat jako protidemokratická, nebo se do toho konfliktu dříve nebo později dostane.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Tichý společník sametu

Autorem textu nebyl nikdo jiný než tehdejší nejmladší člen politbyra KSSS a pozdější generální tajemník sovětských komunistů Michail Sergejevič Gorbačov. Na vrchol mocenské pyramidy se vyšvihl v době, kdy Pražská výzva signatářů Charty 77 akcentovala potřebu změnit bezpečnostní strukturu Evropy a mimo jiné provést něco i s rozdělením Německa.

Gorbačovova politika s tím šla v zákrytu. Dále hlásal „glasnosť“, tedy otevřenost, de facto svobodu slova. Zároveň stál za „perestrojkou“, aneb přestavbou hospodářského mechanismu. Přestože používal jiná slova, stal se ve východním bloku jakýmsi dveřníkem demokracie a trhu.

Jeho inspirace byla zřejmá. Později, v roce 1990, veřejně označil Pražské jaro 1968 za „přijatelné hnutí za demokracii, obnovu a humanizaci společnosti“. Bylo podle něj „správné tehdy a je správné dnes“.

Nebyl zatížen dogmaty

Jiří Dienstbier, jenž měl coby ministr zahraničí možnost po boku Václava Havla s Gorbačovem jednat, ve své knize Od snění k realitě poznamenal, že si Gorbačov vytyčil nadlidský úkol.

„Celá desetiletí neřešené sociální, národnostní, náboženské a vlastně všechny společenské otázky, hospodářský úpadek, nedostatek demokratických a ekonomických tradic, tyto a jiné balvany, které se snažil jako Sysifos odvalit, se řítily vždy zpátky jako lavina do údolí, kde se rozkládaly zbytky původně zvláště krutého a pak už jen vyhnívajícího komunismu a posledního velkého koloniálního impéria,“ napsal Dienstbier.

Gorbačov chtěl systém reformovat a demokratizovat. Asi mu úplně nedocházelo, že se nelze zbavit skvrn bez narušení podstaty látky. Zároveň se ale nepouštěl do boje s větrnými mlýny. Věděl, že každá země si musí zvolit svůj osud.

Když v roce 1987 navštívil Prahu, čekala od něj opozice výraznější a vstřícnější gesta. Přesto jedno klíčové nabídl: řekl, že vývoj v Československu je „věcí československých soudruhů“.

Jasně jim tak vzkázal, že z Moskvy pomoc čekat nemohou. Brežněvova doktrína byla mrtvá. 25. října 1989 prohlásil Gorbačov v Helsinkách, že Sovětský svaz „nemá žádné právo, morální nebo politické, vměšovat se do vnitřních věcí střední a východní Evropy.“

Tragikomičtí komunističtí vůdci kolem Miloše Jakeše byli nuceni dopít svůj kalich hořkosti do dna sami. Gorbačov 17. listopad nevymyslel, ale nesnažil se mu bránit.

O pár let později akceptoval sjednocení Německa, stažení sovětských vojsk z Československa i rozpad Varšavské smlouvy. Co pro nás byla stále více samozřejmost, vyžadovalo od Gorbačova velké přesvědčovací schopnosti v Moskvě.

Zdálo se, že se státníky typu Helmuta Kohla či George Bushe seniora si rozumí více než se svými soudruhy doma. Nebyl totiž zatížen dogmaty a uměl číst realitu.

Naše komunisty hodil do studené vody a pak už jen sledoval, jak se topí. Ovšem s Havlovým Hradem a Čalfovou vládou jednala jeho administrativa věcně a korektně.

Zatímco doma zůstal do značné míry nepochopen, my bychom měli Michaila Gorbačova brát za tichého společníka sametové revoluce. I díky němu proběhla bez krveprolití a vyústila v náš přechod do západních bezpečnostních, politických a ekonomických struktur.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít