Kdo vlastně v Británii prohrál? Voličům vadí spíš osobnost Corbyna než program labouristů
Ti, kdo poukazují na drastickou prohru britských labouristů jako na důkaz toho, že radikálně levicová agenda nemá podporu ve společnosti, se v řadě ohledů mýlí. Těžko vinit samotné Manifesto z drtivé prohry Labouristické strany. Pokud se do tohoto dokumentu začteme, zjistíme, že ona radikálnost stojí na bedrech zelené průmyslové revoluce. Jejím cílem je přechod Británie na bezuhlíkovou ekonomiku podle doporučení světových klimatologů.
Jde o globální trend, i když se fosilní lobby staví na zadní. Tato transformace by byla jedinečnou příležitostí k vytvoření jednoho milionu pracovních míst ve stavitelství, zemědělství, v energetickém a dopravním průmyslu a k vyšším investicím do veřejné sféry.
Apel na znárodnění klíčových služeb a odvětví průmyslu měl sanovat škody způsobené bezohlednou škrtací politikou toryů. Jsou snad kontraproduktivní zásahy konzervativců do chodu britské Národní zdravotní služby (NHS) lepším řešením než ukončení těchto kontroverzních metod a zvýšení investic do zdravotnictví?
Hypotetická labouristická vláda by své návrhy financovala v době, kdy je společnost po příjmové stránce extrémně polarizovaná, legislativními zákroky proti daňovým únikům a rájům, zavedením progresivního zdanění či uvalením různých daní na nejbohatší segment společnosti.
Radikálně levicové mýty
Nu, posuďte sami: jsou snad tyto požadavky radikálně levicovými koncepty, kterými by Corbyn ze starého Albionu učinil socialistickou dystopii? Těžko.
Odbije Big Ben brexit? Skupina britských poslanců prosazuje dříve odmítnutý návrh
Číst článek
Corbynem vedená Labouristická strana ve svém Manifestu potvrdila závazky Velké Británie vůči NATO a vyjádřila podporu obnově britského jaderného arzenálu. Corbyn by tedy rozhodně nebyl autoritářsky neoblomným premiérem, ale politicky uvažujícím stratégem. A co je na podpoře NATO a jaderné proliferace vlastně levicového, nebo dokonce ultralevicového?
Labouristům zlomila vaz spíše osobnost samotného Corbyna a upozadění brexitu. Corbyn se stal svůdným terčem oligarchického tisku i tradičních médií, která citovala představitele zpravodajské komunity považující Corbyna za hrozbu pro národní bezpečnost.
Labouristům hodně ublížilo obvinění z antisemitismu, které však bylo nafouklé. Studie Economistu konstatuje, že k antisemitismu mají blíže spíše voliči toryů než stoupenci Labouristické strany, přitom nařčení z antisemitských přečinů se týká pouze zlomku, jednoho procenta labouristů.
Kolbiště výstřelků a lží
Corbyn podle mnohých udělal chybu, když se jasně nevyjádřil k brexitu. Šéf labouristů však nechtěl opomenout ani labouristické voliče, kteří se vyslovili proti setrvání Velké Británie v EU.
Chtěl v hluboce rozpolcené společnosti kandidovat se sjednocujícím apelem. Corbyn a jeho lidé sáhli k mnohovrstevnatému Manifestu bez toho, aby tvrdě vytáhli proti Borisově neokonzervativní klice se srozumitelným poselstvím.
Celoživotní aktivisté, jako je Corbyn, jednoduše nepatří do vysoké politiky. Tu charakterizuje show a nesčetné výstřelky a lži. Měli bychom se zamyslet nad tím, v jak odlidštěném a vztekem a lží překypujícím světě to žijeme.
Jestliže britští voliči už podruhé volili rozvod s Evropskou unií, je to také zřetelný vzkaz do Bruselu. Nelze tyto nespokojence odmávnout jen jako pitomce, přestože nyní opět volili proti svým zájmům. Pohrdání nadnárodními institucemi a nedůvěra vůči netransparentním elitám dosahuje patologických rozměrů.
Pokud program na léčbu společenských příkoří – a o jeho přednostech a slabinách můžeme debatovat – spolehlivě přehluší lživá klauniáda s brexitem, je něco špatně.
Autor je komentátor Britských listů
Jak občanská sbírka zachraňuje pověst Slovenska
Kamila Pešeková
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer
Americká sněmovna hlasovala pro pomoc Ukrajině. I díky Trumpovi
Matěj Schneider