Ještě jeden dopis do Pekingu

Čtvrteční večerní tweet Lubomíra Zaorálka, v němž český ministr zahraničí vzdává hold životu a dílu zesnulého čínského disidenta a nositele Nobelovy ceny Liou Siao-poa, je jistě lepší než všeobecné mlčení, případně sprosté provokace prezidentské kanceláře oplakávající ve stejný den smrt zpěvačky sovětských propagandistických písní.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Liou Siao-po (28. prosince 1955 - 13. července 2017). | Zdroj: Reuters

Ale tak nám bohužel znovu připomene, do jak ponižujícího postavení tato vládnoucí garnitura Česko ve vztahu k Číně dostala. Přeskočme rovnou všechny ty povinné závorky, v nichž bychom si vysvětlovali, že obchod s Čínou je důležitý, že o něj usiluje celý svět a že Česko asi není země, která by si mohla dovolovat velká silácká gesta.

Důležité je jen to, že také nejsme země, která by se měla chovat jako lokaj v naději, že za to snad něco dostane - protože nedostane, kromě toho, že v Pekingu posílí pocit, že se k ní mají chovat jako k lokajům.

Jak jsme bohužel ještě nezapomněli, loni v říjnu projevila česká politická reprezentace vrcholnou servilitu vůči čínským komunistům a jejich místním spojkám, když sepsala dopis, jenž nemá v polistopadové historii obdoby.

Prezident Zeman, předsedové parlamentních komor Štěch a Hamáček i premiér Sobotka se v něm omluvili čínskému lidu za to, že se ministr demokratické české vlády (konkrétně Daniel Herman) sešel s tibetským dalajlámou. Jinými slovy, země tolik citlivá na svou suverenitu, která dokáže kdykoliv vztyčit prostředník směrem k organizacím, jímž je dobrovolně členem, přijala politiku dobrovolně omezené suverenity vůči zemi, která Českem otevřeně pohrdá.  

Upřímný 'dialog o lidských právech' 

Což jsme si mohli ověřit celkem nedávno, kdy čínští přátelé vypustili do světa obrázky, na nichž světoví politici musejí při fotografování několik dlouhých minut čekat na českého prezidenta, který - jak všichni v Číně dobře vědí - trpí jistým pohybovým handicapem. Vůči Miloši Zemanovi to bylo mimořádně necitlivé a vůči celému Česku urážlivé. 

Problém je, že jsme si o to spolu s prezidentem sami řekli. A jsme zjevně schopni to kdykoliv na přání zopakovat, a ještě k tomu velmi levně, klidně jen za efemerní příslib mnohasetmiliardových investic. Mimochodem, kde jsou?

Slýcháme ale také, a to dokonce od ministra Zaorálka, že jen díky těmto “nadstandardním vztahům” můžeme s Čínou vést cosi jako upřímný a otevřený “dialog o lidských právech”, což zní tak fantasticky prázdně, že se pod tím dá představit úplně cokoliv. 

Ale tentokrát bychom se mohli ptát úplně konkrétně: co díky tomuto prominentnímu postavení udělala česká diplomacie pro umírajícího čínského disidenta, kterému naši vzácní spojenci neumožnili léčení mimo kriminál ani v posledních měsících jeho života?

Využil prezident Zeman svého blízkého přátelství s čínským protějškem Si Ťin - pchingem, zavolal mu nebo napsal dopis a prosil aspoň o milosrdenství při odchodu ze světa pro nevyléčitelně nemocného muže, který se provinil jen tím, že žádal svobodné volby, hodnotu pro prezidenta Zemana tolik drahou jako samozřejmou?  

A pokud to už Češi bohužel nestihli, nemohla by Praha aspoň teď využít svých kontaktů a snažit se o pomoc alespoň disidentově vdově, která tráví již několik let v domácím vězení? Možná by se teď znovu hodil nějaký ten společný dopis velké Čtyřky, která má díky loňské korespondenci v Pekingu takové renomé. Ministr zahraničí může aspoň sepsat koncept. 

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru