Tato stará poučka dost přesně popisuje situaci v České republice. První krok, kterým jsme opustili základní společensko-politický status naší civilizace, ke které jsme se připojili před 30 lety, učinil prezident tím, že jmenoval do funkce předsedy vlády trestně stíhanou osobu, které hrozí v brzké době žaloba a tudíž by měla být postavena před soud.

Převzato z Plusu

To je situace natolik choulostivá, že je premiér podezírán z toho, že mu nezbývá nic jiného, než se snažit všemi prostředky takovému procesu zabránit, a proto logicky zmíněný civilizační status dle protestujících bude překračovat dál, dokud se mu nepodaří trestní stíhání i žalobu zrušit. Toto podezření podpořilo rychlé jmenování loajální ministryně spravedlnosti.

To si evidentně část občanů, která se o politiku a další osud naší křehké demokracie, v níž mají žít jejich děti, myslí, a proto v ulicích měst protestuje. Nechce, abychom dopadli jako v Polsku či Maďarsku, kde se vrátila zpět moc do rukou jedné strany, která si uzurpovala justici a učinila z ní nástroj své moci. Z toho vzniká podezření, že se tím inspiruje i náš prezident a premiér.

Jedinci, kteří rozkládají instituce, kde pracují

Pokud by tomu tak bylo, je třeba připomenout, že historická zkušenost Polska a Maďarska se zásadně liší od Čech a Moravy. Polská vládnoucí strana má za sebou bigotně katolický venkov, který byl vždy ochotný poslouchat a v Maďarsku, tedy v Uhrách, zase v principu feudální společenská struktura přešla rovnou k tzv. komunistické vládě jedné strany.

Změna nebyla velká: maďarské soudnictví sloužilo původně v potrianonských dekádách povolně nejvyšším příčkám oficiální moci, jež se třásla o zachování nejdříve feudálního řádu a pak tzv. socialistického společenství.

V Čechách a na Moravě žádná podobná tmelící tradice nikdy nebyla, vztah k církvi byl poničen za husitství i rekatolizací a vztah k půdě industrializací a odchodem části šlechty ze země po roce 1918 a vyvlastněním půdy po roce 1948, a proto se ani hnutí pana premiéra nemá o co opřít.

Naše tradice je od druhé poloviny předminulého století průmyslová, tedy dělnická a měšťanská, za což vděčíme i rakouskému císaři, který si nechtěl továrnami ničit Alpy. Obě tyto společenské vrstvy jsou již od svého vzniku zvyklé o svou svobodu, tedy občanská a politická práva se starat, záleží jim na nich a i když úvodní sociologickou poučku neznají, moc dobře tuší, oč by uzurpováním justice přišli, protože část protestujících má s takovou situací vlastní nebo alespoň ústně poděděnou zkušenost.

To dokazuje i heslo „Nejsme slepí ani blbí!“ Hlavní nebezpečí nám zatím hrozí jen od konformity slabších jedinců, kteří se vždy snaží zlomové body využít pro svou kariéru, a tím často rozkládají instituce, kde pracují. O tom se zatím nemluví, proto se zdá, že žádné bezprostřední ohrožení justice nehrozí.

Karel Hvížďala Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít