Tichá revoluce v katolické církvi

V katolické církvi nyní probíhá tichá revoluce. Vyvolal ji v roce 2017 papež František, když se opřel do otčenáše, modlitby formulované samotným Ježíšem. Podle Františka prosba v modlitbě „a neuveď nás v pokušení“ je špatně a naprosto mimo jakýkoli přijatelný výklad boha.

Komentář Vatikán Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Není to bůh, který mě ponouká k hříchu. To je práce satana. Otec ti naopak pomáhá vstát.“ | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Bůh není satan, říká František, tudíž sotva má v úmyslu kohokoli „uvádět v pokušení“.

„Není to bůh, který mě ponouká k hříchu,“ řekl. „To je práce satana. Otec ti naopak pomáhá vstát.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Ivana Šterna

Podle Františka jde o špatný překlad latinské verze bible Vulgaty ze 4. století. Otázkou zůstává, zda šlo o špatný překlad bezděky, anebo naopak o špatný překlad záměrný.

Františkovi nyní v otázce „otčenáše“ vyšla vstříc konference italských biskupů. Argument konference uznala a přišla s verzí odpovídající papežově námitce. Místo „a neuveď nás v pokušení“ navrhuje modlit se: „a neopouštěj nás v pokušení“.

Svoboda a odpovědnost

Rozdíl je tu zásadní. Nejen ve výkladu boha. Zejména ve výkladu člověka křesťanského pojetí. Jestliže pokušitelem není bůh, ale zlo v člověku obsažené, pak verze italských biskupů potvrzuje základní poznatek křesťanského učení, že člověka bůh stvořil svobodného a za sebe zcela odpovědného.

Bůh tu tedy není od toho, aby za člověka řešil jeho problémy, zejména ne ty, které si zavinil vlastní nezodpovědností, je tu jen od toho, pokud se člověk nalezne v pokušení, aby za ním stál a byl mu trvalou nadějí.

Uvedený výklad se příliš nepozdává polské katolické církvi, tradičně konzervativní. Trvá na verzi, v níž bůh nemá dopustit, abychom podlehli pokušení, s odůvodněním, že není žádoucí zčista jasna měnit staletou tradici.

Ne však každý z polských hierarchů je toho názoru. Profesor teologie Michal Czajkowski kupříkladu s Františkem souhlasí. Odmítá, že by bůh člověka uváděl v pokušení, připouští však, že jej vystavuje zkoušce. To má ale zcela jiný podtext. Vystavit někoho zkoušce neznamená nic méně, než ho přimět, aby si ověřil, do jaké míry vládne vlastní svobodnou vůlí.

A tak nejspíš se svým výkladem boha měl pravdu Karel Čapek v povídce „Poslední soud“. Mnohonásobný vrah Kugler, stojící před posledním soudem, se v ní ptá boha, proč senát tvoří samí bývalí soudci a proč nesoudí on sám a vystupuje jen jako svědek, když přece on ví všechno. Právě proto, odvětí mu bůh.

Ve své všemocnosti, jak zmiňuje jedna stará židovská anekdota, je vůči člověku prakticky bezmocný. Právě proto, že ho nadal svobodou a odpovědností za sebe sama.

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme