V Česku máme specialitu, kterou by šlo nazvat „hrůza z diktátu“. Čas od času se objeví obava, že nám chce někdo zakazovat určité výrazy nebo chování. Problém není v obavě samotné. Ta je pochopitelná, protože nikdo nechce být cenzurovaný.

Přehrát

00:00 / 00:00

Klára Vlasáková: Seznam výrazů z úřadu ombudsmana není diktát, ale pobídka k ohleduplnosti

Potíž je v tom, že se takový strach obvykle zakládá na neúplných nebo přímo překroucených informacích. S textem doporučení lze polemizovat nebo ho kritizovat – ale nejdřív je dobré si ho prostě přečíst.

Dokument obsahuje kapitoly definující přístupy k postižení a můžeme se v něm dočíst také několik zásad a tipů, jak o lidech s postižením referovat a jak k nim přistupovat. Najdeme zde i příklady výrazů, které mají vhodnější alternativu. Třeba že místo autisty je lepší používat člověk s poruchou autistického spektra a místo postižený člověk zase člověk s postižením.

Odpovědnost za chování

Není tohle už přílišný zásah do našeho vyjadřování, do našich svobod? Není – jednak jde o doporučení, nikoli příkaz, a potom text sám uvádí, že nejlepší je zkrátka respektovat přání daného člověka. Když „hrůza z diktátu“ ustoupí, dočteme se třeba i to, proč je přesnější používat výraz znakový jazyk namísto znakové řeči nebo odezírání namísto čtení ze rtů.

Část dokumentu, jež se věnuje tomu, jak si počínat během rozhovoru nebo natáčení, potom obsahuje celou řadu tipů, jak být ke zpovídanému ohleduplný. Často jsou to dost jednoduché rady, kdy se víceméně předpokládá, že adresát nemá s komunikací s lidmi s postižením dosud žádnou zkušenost.

Převzato z Plusu

Některé příklady (jako třeba to, že není dobré spěchat a je třeba dát svému partnerovi prostor k zamyšlení a vyjádření, nebo že není v pořádku tlačit druhého do témat, která jsou mu nepříjemná) jde celkem snadno vztáhnout na novinářskou praxi obecně.

Kanadsko-americký sociolog Erving Goffman vydal v 60. letech slavnou knihu, v níž se zabývá konstrukcí stigmatu, a tedy i tím, jak jsou lidé s postižením přijímáni.

Ačkoli Goffman dochází k užitečnému zjištění, že stigma se rodí ze sociální situace, veškerou odpovědnost za „zmírnění napětí“ nakonec přenáší na osoby s postižením.

Ačkoli od vydání knížky uplynulo víc než půl století, tenhle tón často nacházíme i v současných debatách. Víceméně to znamená, že se většina zříká odpovědnosti za své chování k menšině – ta si přece sama najde cestu, jak být přijímána, stačí se trochu snažit. Jenže tak to nefunguje.

Spíš než si stěžovat na „diktát“ úřadu ombudsmana je lepší promyslet, jestli je zrovna náš názor ten nejdůležitější – a jestli není lepší jednou namísto vlastního křiku o tom, že si můžeme říkat, co chceme, poslouchat ty, kterých se to skutečně týká.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Klára Vlasáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít