Slabost evropské demokracie v konfrontaci s autokracií

Italská La Repubblica zjišťuje, že nejméně tři země z našeho okolí přestaly skrývat sklon k despotismu a k autokracii. Rusko, Bělorusko a Turecko. List má za to, že si s konečnou platností nedělají vrásky z toho, jak dopadnou v očích evropských demokracií. Je jim to jedno. Hlavu si netrápí ani sankcemi, které vůči nim evropské demokracie přijaly. Hrozby a zdvižené ukazováky unie jim jsou pro smích.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Protesty v Bělorusku

Demonstrace v běloruském Minsku | Zdroj: ČTK/AP

Dokládá to i aféra spojená s Alexejem Navalným. Kreml si nedělal starosti, když měl být Navalnyj převezen do Berlína k řádné léčbě.

Nevadilo mu, že Němci odhalí smluvně zakázaný prostředek hromadného ničení. Naopak! Přesně to sledoval. Že nyní popírá, že v otravě Navalného má prsty, že popírá i sám novičok, přestože jeho přítomnost potvrdili nejen Němci, ale i vojenské laboratoře ve Švédsku a ve Francii, patří jednoduše ke hře. S evropskými demokraciemi a i s jejími stoupenci u sebe doma, si taky jen pohrává.

Narychlo svážení hosté, bez diplomatů. Lukašenko navzdory demonstracím složil prezidentskou přísahu

Číst článek

I když se Turecko, v porovnání s Putinovým Ruskem, jeví jako mírný beránek, zdání klame. V ruce třímá velmi silnou kartu. Uprchlíky z válečných zón, kterými má možnost demokratickou Evropu kdykoli vydírat. Dává si sice za péči o ně od Evropy královsky zaplatit, ale riziko, že jim své hranice do Evropy otevře, nevylučuje.

Kultivace vstřícností

Bezmoc, kterou zažíváme v souvislosti s bouřemi v Bělorusku, je víc než hmatatelná. Přestože si to nechceme přiznat, nemáme jediný nástroj, jak lidovému hnutí na Bílé Rusi účinně pomoci. Je unijní demokracie opravdu tak slabá, tak vydíratelná?

Z pohledu autokratů určitě. Vždyť Unie není ani ve stavu umravnit své dva zlobivé členy Maďarsko a Polsko. Po tom, co obě země uskutečnily frontální útok na vlastní právní stát a svobodu slova. Nepovzbudivou je skutečnost, že to dělají vlády, které opakovaně (na rozdíl od Lukašenka) vzešly ze svobodných voleb.

Nebezpečí, které evropskou demokracii vcloumává do slepé uličky, není nového data. Vyskytovalo se už v dobách Sovětského svazu.

Jaderné hrozbě sice čelila za pomoci amerického jaderného deštníku. Kontaminaci brutálně uskutečňované komunistickými tajnými službami se bránila více než chabě. Například masové antiamerické mírové hnutí pod heslem „Raději rudý, než mrtvý“, které na přelomu 70. a 80. let otřásalo západní Evropou, bylo financováno z Moskvy.

Přesto se jeden politik pokusil na tyranské režimy vyzrát a využil toho, v čem je demokracie opravdu silná.

Kancléř Willy Brandt a jeho „Ostpolitik“, zamýšlel diktatury postupně kultivovat dlouhodobou vstřícností. Komunisté rázem rozpoznali hrozbu z toho plynoucí a jednali podle toho. Provalili vlastního špiona v Brandtově kanceláři a Willy se poroučel. A na scénu mohla opět stará dobrá politika síly. Přesto stojí za to se u Brandta poučit.

Autor je publicista

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme