Vyjednávání s diktátory? Práva versus zdravý rozum

Nedávné telefonické hovory kancléřky Merkelové s běloruským diktátorem Lukašenkem o neúnosné situaci uprchlíků na polsko-běloruské hranici, a pak i prezidenta Macrona s prezidentem Putinem, jehož patrně žádal, aby Lukašenka umravnil, vyvolaly v Evropě rozpornou, mnohdy odmítavou odezvu. Nesouhlas vyjadřoval přesvědčení, že se s diktátory nevyjednává. Vyjednávat znamená jejich legitimizaci a stavět je na roveň vyjednávajícího.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Berlín/Minsk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Běloruští pracovníci se snaží uklidit davy při výdeji jídla na hranici Polska a Běloruska

Běloruští pracovníci se snaží uklidit davy při výdeji jídla na hranici Polska a Běloruska | Foto: Kacper Pempel | Zdroj: Reuters

Polský levicový opoziční týdeník Polityka, který rozhodně nefandí stávající vládě, zhodnotil kancléřčin počin, když ne zrovna jako velezradu, tak rozhodně jako strategicky velice chybný krok ohrožující vládu i Polsko.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ivan Štern: Práva versus zdravý rozum

Německý deník Die Welt naopak měl za to, že politika čistého svědomí je sice krásná a ušlechtilá věc, pokud ale začne vítězit, znamená to vždy konec politiky zdravého rozumu.

Vyjednávat s diktátorem neznamená ho legitimizovat. Vyjednavač jednoduše přijímá situaci, jakou je.

Trucovitost v podobě zpřísnění sankcí a důrazu na hodnoty, jak uvažuje většina Evropské unie, včetně naší současné i budoucí vlády, přinese sice krátkodobě efekt. Nijak nepomůže ani běloruské opozici. Už vůbec ne těm tisícovkám nešťastných uprchlíků na hranici. V nadcházející zimě jim hrozí smrt hladem a z podchlazení.

Neplatit zbytečně vysokou cenu

V duchu novodobé tradice šly francouzská i německá zahraniční politika občas proti proudu. Kladly důraz na politiku rozumných kroků, pokud to ještě bylo mravně únosné, a ne na politiku zarputilého obránce zásad a práv.

Francouzský prezident Charles de Gaulle šel k nevůli Američanů a mnohých Východoevropanů vstříc sovětským diktátorům ve snaze zmírnit vzájemné napětí, vyvolané studenou válkou.

Stejně tak Ostpolitik kancléře Willi Brandta dávala přednost dialogu s východoevropskými diktátory před konfrontací.

VIDEO: Za doprovodu běloruské bezpečnostní složky se pokusilo 150 migrantů překonat polské hranice

Číst článek

Škoda jen, že jsme, nasazujíce Brandtovi zrádcovskou hlavu, tehdy nedokázali vyhodnotit, proč se východoněmecké tajné policii vyplatilo provalit, ve spolupráci se sovětskou tajnou službou, klíčovou agentku přímo v kanceláři kancléře jen proto, aby dosáhla Brandtova politického pádu.

Zdánlivě usmiřující politika se v očích diktátorů ukázala daleko nebezpečnější, než byla újma, kterou údajně měla způsobovat Západu. Rozhodně to nemusí být znakem jeho slabosti.

Telefonát Lukašenkovi nebyl výkřikem ze tmy, ale součástí nehalasné a o to účinnější německé zahraniční politiky. Na svém kontě má už zastavení řady letů, kterými Lukašenko pašoval uprchlíky na bělorusko-polskou hranici.

Vyjednat přijatelné podmínky pro lidi na hranici s Polskem trpící rozhodně neznamená se před diktátorem sklonit. Znamená to jen snahu neplatit zbytečně vysokou cenu za gesta. Byť se opírají o jistě nezpochybnitelná práva. Vodu by to hnalo i tak spíš na Lukašenkův mlýn.

Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme