Krize kapitalistického komunismu
Čínská ekonomika zpomaluje: růst už není tak vysoký, jako býval, na trhu praskla realitní bublina, roste státní dluh, bez práce je čtvrtina mladých lidí do 24 let. Krize není na obzoru, ale naplno běží. Centrální banka snižuje úroky, aby oživila poptávku, která je mimořádně nízká.
Druhou největší ekonomiku světa dohnaly klasické kapitalistické problémy, nejvíce krach z extenzivní růstové megalomanie, a to přesto, že je to také největší komunistická země světa, na jejímž ekonomickém výkonu jsou dnes závislé velké světové firmy.
Například Volkswagen, druhý největší výrobce aut na světě, nebo největší chemička světa BASF by bez čínského trhu nebyly tím, čím jsou.
Všichni víme, že Čína je komunistická země, dokonce se to už jako přívlastek definiční, vymezující říká v hlavních veřejnoprávních zprávách. Zároveň se ale ví, že Čína je také kapitalistická země, respektive, že svou vlastní ekonomiku neřídí po vzoru komunistického plánování, ale využívá strategii investic a zisku, jehož rostoucí míra je hlavním pohonem všeho. Komunisté naučili občany své země žít ekonomicky v kapitalismu, který má přitom politický rámec komunistické totality.
Pronikání vlivu. Čína si ‚zaháčkovala‘ státy investicemi, pro další krok ale chybí politický kapitál
Číst článek
Čína je důkazem, že kapitalismus nemá nějaké ideologické bariéry, nýbrž že zcela přirozeně a volně proniká všemi možnými politickými režimy. Ostatně pád komunistického impéria Sovětského svazu, které by rád nějak oživil Vladimir Putin, byl vítězstvím kapitalismu, touhy po ekonomické prosperitě, nikoli nespoutané touhy po svobodě politické, po demokracii a všelidských právech.
To je také příčina dnešního poměrně vlažného přístupu k demokracii, Česko nevyjímaje: po 33 letech života liberální demokracie existuje stále silnější pocit, že demokracie nedodává dostatečně plošný ekonomický blahobyt, a tak přibývá těch, kteří by se klidně demokracie zřekli, když se najde někdo, kdo dodá více peněz a ekonomického štěstí.
V míře svobody a volnosti
Příklad Číny ukazuje, že to ale ani z druhé strany není nic moc. Že ani „osvícené“ ruce kapitalistických komunistů nezajistí nekonečný růst a že i oni se musí potýkat s kapitalistickými propady, které tvrdě pociťují velká i malá města, střední třída, jež je oporou režimu stejně jako v demokracii, a především mladí lidé, kterým tak mizí budoucnost.
Tvůrci čínské propagandy: smečku ‚vlčích bojovníků‘ řídí prezident Si a modeluje komunistická strana
Číst článek
Je to v ekonomice, hlupáku, říkal kdysi Bill Clinton a vyhrál díky tomu v Americe prezidentské volby. Je-li ale ekonomika po celém světě dnes de facto kapitalisticky stejná, protože je řízená pravidlem maximalizace zisku, je na místě Billa po třiceti letech poopravit, a říct – je to v míře svobody a volnosti, chytráku.
Jistě, všichni v moderním světě žijeme více či méně ve společnosti kontroly, kterou umocňují nové technologie včetně umělé inteligence, ne všude jsou ale lidé jen figury na hrací ploše mocenské hry, v níž jde o nejvýnosnější politickou ekonomii (oikonomia politikon).
Demokracie je možná iluzivní hra na svobodu, na to, že i společnost jako celek může být společenstvím svobodných duchů (oikonomia psychon), ale je asi pořád lepší ji dál vážně hrát než se smířit s tím, že i lidé jsou jen stroje na peníze a zvětšování zisku. V Číně, Rusku, Česku, kdekoliv…
Autor je komentátor časopisu Euro
Zákaz bezdomovectví v Čechách? Populismus jak vyšitý
Jiří Leschtina
Jak asi Alena Schillerová vnímá svoje voliče, když se kvůli nim převléká za hranolky?
Martin Fendrych
Seriálová óda na KGB se ruským divákům líbí
Alexandr Mitrofanov
Zvítězí populismus a demagogie nad demokracií a svobodou?
Lída Rakušanová