Co chybí současným vztahům Spojených států a Německa?
Když před 71 lety vzniklo tehdejší Západní Německo, byla jeho zahraniční politika postavena na třech klíčových pilířích: na úsilí o historické usmíření s Francií; podpoře čerstvě založenému Státu Izrael a především na úzkém politickém napojení na Spojené státy. V posledních letech ovšem právě pevná vazba na Washington slábne, což možná překvapivě vůbec nesouvisí s osobností stávajícího prezidenta Donalda Trumpa.
Aktuální šéf Bílého domu je sice u německé veřejnosti mimořádně neoblíbený, ovšem odcizení mezi Američany a Němci nastalo již daleko dřív.
Proto možná ani nepřekvapí, jak moc nedávno zaskočila vláda ve Washingtonu tu v Berlíně plány na výraznou redukci amerických jednotek. Na území Německa je jich stále okolo 35 tisíc. Podle informací sdělovacích prostředků chtějí Američané necelých deset tisíc stáhnout a případně poslat na východ a jihovýchod Evropy.
Spekuluje se především o Polsku, ale také o Rumunsku. Německá vláda reagovala na tyto oficiálně dosud nepotvrzené zprávy překvapeně s tím, že s ní prý o tom dosud nikdo nejednal.
Nejde přitom jen o symboliku související s tím, že i díky až čtvrtmilionové vojenské přítomnosti americké armády v Západním Německu během studené války zůstali Sověti v bezpečné vzdálenosti a nesnažili se tam vpochodovat. Kasárny s americkými vojáky představovaly v daných místech i významný ekonomický faktor, když poskytovaly práci i tisícům místních obyvatel.
Princip vzájemné výhodnosti
O čísla týkající se armády šlo ve vztazích mezi Berlínem a Washingtonem i v minulých letech, i když s obráceným znaménkem. Konkrétně o nízkou ochotu německých vlád zvýšit obranné výdaje. Vadilo to již předchozímu demokratickému prezidentovi Baracku Obamovi, který to neúspěšně zkoušel po dobrém.
S Trumpovým příchodem ovšem rétorika americké vlády adresovaná Německu přitvrdila, postoj Berlína byl opakovaně přirovnán k chování černého pasažéra.
Zřejmě tento tlak nakonec přispěl k tomu, že německé výdaje na obranu začaly skutečně mírně narůstat, i když do slíbených dvou procent hrubého domácího produktu, k čemuž se kdysi zavázaly všechny členské země NATO, má ještě dost daleko.
Takže je ve vztazích mezi Amerikou a Německem všechno zase na dobré cestě a vrátí se zpět do oblasti kladných hodnot? Pravděpodobně nikoli.
Německo koupí podíl ve výrobci vakcín proti koronaviru. Trump měl firmu lákat do USA
Číst článek
Když nedávno poskytl končící americký velvyslanec v Německu Richard Grenell své poslední velké interview německému deníku Bild, nešetřil velkými slovy. Tvrdil, jak moc mu jeho dvouletá mise v Německu dala, několikrát vyslovit i uznání, jak vláda hostitelské země dobře zvládla koronavirovou pandemii.
Ještě před rokem ale tentýž velvyslanec nediplomaticky hrozil Německu sankcemi prakticky kvůli čemukoliv. Ať už šlo o podporu Berlína pro projekt výstavby ruského plynovodu Nord Stream 2, kvůli tomu, že Němci odmítli vyloučit čínskou společnost Huawei z budování infrastruktury pro mobilní sítě 5G.
A stejně tak se Washingtonu nelíbilo, že Berlín dál trval na pokračování dialogu s Íránem ohledně jeho jaderného programu.
Politické spojenectví Washingtonu a Berlína bylo vždycky založeno na principu vzájemné výhodnosti. To vůbec nevylučovalo, že až na několik výjimek se zároveň neslo v duchu vzájemného respektu a s pochopením pro situaci toho druhého. A když už to někde vázlo, hovořilo se o tom v zákulisí.
Tato schopnost se ale začala v posledních letech stále víc vytrácet. Namísto toho často přicházela silná slova, která možná měla zakrýt vlastní nejistotu.
Autor je komentátor Lidových novin
Daňová politika ODS se k pravici blíží asi tak, jako koleje k sobě navzájem
Julie Hrstková
Andrej Babiš si v kampani hraje s motivy výjimečného stavu
Petr Honzejk
Kongres ODS podle pravítka
Ondřej Konrád
Polská strana PiS prohrála další volby. Ale z mocenských pozic ustupuje jen pomalu
Luboš Palata