Polský šéf unijních summitů se stal terčem tvrdé kritiky ostrovní vlády a tamních stoupenců odchodu z Evropské unie, kteří ho neváhali nazvat ďábelským euromaniakem nebo nevoleným arogantním tyranem.

Na Tuskovu obranu se naopak postavil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nebo styčný důstojník europarlamentu pro brexit Guy Verhofstadt. Ten si přisadil a konstatoval, že pochybuje, že by lucifer tyto stoupence brexitu bez plánu jak dál do pekla vůbec přijal, protože by mu ho rozložili, jako teď rozdělují Británii.

Pohoršení Britů nad těmito komentáři evropských představitelů ale zakrylo důležité skutečnosti. Tuskův výlev nebyl nějakým nepovedeným žertem na adresu brexitářů, ale zjevným projevem frustrace v Evropské unii z aktuálního stavu britského odcházení.

Hrát na čas

Ani méně než dva měsíce před datem vystoupení není nic jistého a nikdo neví, co se v Británii bude dít. A v prvé řadě to neví ostrovní politická reprezentace, což je na celé situaci asi nejhorší. 

Tamní kabinet stále sází na tutéž kartu, tedy snahu přesvědčit evropské partnery k ústupkům ohledně pojistky u irské hranice. Té pojistky, kterou ve výstupové dohodě sama londýnská vláda chtěla a stále chce mít.

Převzato z Plusu

To ovšem neplatí o významné části britských poslanců, kteří v tomto záložním opatření na zachování otevřené severoirské hranice a ulsterského mírového procesu vidí zárodek uvíznutí Spojeného království v unii na věčné časy.

Zavázali proto vládu, aby vyjednala nahrazení této pojistky nějakou alternativou, i když tuto možnost evropská strana už nejméně stokrát odmítla. Známé rčení, že stokrát nic umořilo osla ale v britském případě evidentně neplatí.

Tuskovu „pekelnou“ poznámku navíc nelze vnímat jen jako osamocený výkřik jednoho euroúředníka, i když vysoce postaveného. Podobné rozladění z vývoje brexitu panuje i v dalších institucích a mezi unijními diplomaty. Předseda Evropské rady tak nahlas řekl to, co si myslí řada lidí na kontinentální straně kanálu La Manche. Nebo minimálně v Bruselu.

Tato frustrace ani vzájemné osočování ale řešení nijak nepomůžou. Pokud chce premiérka Mayová brexitovou dohodu v britském parlamentu prosadit, nezbývá jí zřejmě nic jiného, než se buď domluvit s opozičními labouristy, nebo s Dublinem.

Její dlouhodobá sázka na uspokojení požadavků odpůrců ve vlastním táboře je hodně nejistá a zatím žádné plody nepřináší. Jediná šance, jak jim dát přesně to, co chtějí, přitom leží dle všeho spíše v Irsku než Bruselu.

Dublinská vláda se doma ocitá pod obrovským tlakem a čelí velkému dilematu, zda přispět svým neoblomným postojem k divokému brexitu na konci března, a tím pádem k okamžitému obnovení hraničních kontrol, které si Irové sami nepřejí.

Pokud by v otázce hranice byl Dublin ochotný couvnout, zbytek sedmadvacítky se určitě přidá. Unie s ním spolehlivě táhne za jeden provaz, což momentálně znamená, že podporuje irskou neústupnost.

Pokud i ta bude nadále trvat, potřebuje Mayová na svou stranu doma získat opozici, protože na podporu minimálně části vlastních lidí spoléhat nemůže. Šéf labouristů Jeremy Corbyn jí předložil pět podmínek, za kterých to je nejsilnější nevládní strana připravená udělat.

To by ale pro premiérku znamenalo souhlasit s těsnějším spojením s unií, než si sama představuje, a velmi pravděpodobně bouři v konzervativní straně, která by ji mohla definitivně rozštěpit. Mayová tak bude zřejmě dál hrát na čas, i když ten stále více tlačí a může to být stále větší peklo.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít