BASKETBAL: Srbsko - Česko právě teď živě

Komisi znovu povede 'spitzenkandidát'. Čí kandidát to ale bude?

V pátek se lídři sedmadvacítky sjedou do Bruselu na neformální summit. Budou řešit i opětovné uplatnění principu „spitzenkandidátů“ v evropských volbách, ze nichž by měl vzejít nový šéf nebo šéfka Evropské komise. Byť se to mnoha státům nelíbí, je prakticky jisté, že příští hlavou komise bude znovu někdo z těchto volebních lídrů. Začíná se proto hrát o to, kdo jimi bude. Možná ještě důležitější bude, kdo je vybere.

Komentář Brusel Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jean-Claude Juncker | Foto: Christian Hartmann | Zdroj: Reuters

Že „spitzenkandidáti“ zamotávají Evropské unii hlavu, ukazuje už to, že pro ně i v angličtině a dalších jazycích násilně používá tento německý výraz a dosud pro něj nebyla schopná vymyslet nějaký univerzálně přijímaný ekvivalent.

To ostatně platí také v češtině. Občas používaný doslovný překlad „špičkový kandidát“ spíš evokuje kvality daného politika, než to, že je předurčen jako adept na vrcholnou unijní funkci.

Letitá tradice. V Německu

Fakt, že se sáhlo po německém termínu, není dalším projevem německých snah vše řídit, jak by mohl namítnout leckterý kritik Němců. U našich západních sousedů má tento proces letitou tradici a sloužil jako vzor pro ten evropský.

Každá tamní strana vždy před volbami vybere ze svého středu kandidáta nebo kandidátku na post kancléře a v případě volebního vítězství je to pak on nebo ona, kdo se stěhuje do kancléřství. Debaty o „K-Frage“, tedy kdo bude tím vyvoleným, většinou také zastíní ostatní předvolební dění.

Není proto náhodou, že mezi otce zavedení tohoto systému pro evropské volby v roce 2014 patřil Němec – tehdejší předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Věřil, že mu jako lídrovi evropských socialistů dopomůže do křesla šéfa komise. Nestalo se. Volby vyhráli evropští lidovci a ve 13. patře paláce Berlaymont od té doby úřaduje jejich muž Jean-Claude Juncker. Že uspět jako „spitzenkandidát“ není Schulzovi zřejmě dáno, pak potvrdily loňské německé volby.

Šiky odpůrců

Už před čtyřmi roky nebyl tento proces přijímán se všeobecným nadšením, a Británie s Maďarskem se proti němu tehdy dokonce neúspěšně postavily. Dnes jsou šiky odpůrců ještě početnější.

Svůj nesouhlas dávají najevo Francie, Nizozemsko, státy visegrádské čtyřky a další. Jenže evropští poslanci si nedávno odhlasovali, že nepodpoří na příštího předsedu komise nikoho, kdo zároveň nebyl „spitzenkadidátem“. A schválení europarlamentem potřebuje každý její šéf.

Důvod, proč mají členské země vůči tomuto procesu výhrady, spočívá v politizaci Evropské komise. Unijní exekutiva byla až do roku 2014 v podstatě servisním orgánem států. Pod Junckerem ale začala občas připomínat evropskou vládu, která jde klidně i proti členským zemím.

Tolikrát omílané migrační kvóty jsou toho asi nejlepším dokladem. Toto politické sebevědomí je důsledkem právě „mandátu“ od voličů pro jejího předsedu, i když je v rozporu s původním smyslem Evropské komise.

Členské země se proto netají tím, že by ji rády dostaly znovu pod větší kontrolu, a to počínaje výběrem jejího příštího šéfa. Po zmíněném rozhodnutí europoslanců ale unijní diplomaté přiznávají, že se „spitzenkandidáti“ znovu stanou politickou realitou a lídrům na pátečním summitu to nezbyde než uznat, pokud nebudou chtít příští rok krátce po brexitu riskovat konflikt s Evropským parlamentem. A to nikdo chtít nebude.

To ovšem neznamená, že by se smířili s tím, že jim budoucího předsedu komise opět „nadiktují“ politické frakce v europarlamentu. Jeho navržení je podle smluv pravomocí Evropské rady a toto hlavní slovo si její členové chtějí udržet, a ne jen automaticky přijmout toho, koho jim volební proces „vyhodí“.

Zároveň se objevují úvahy, že by se do výběru stranických kandidátů mohli vložit sami lídři a ovlivnit tak jeho konečný výsledek, aby pro ně byl co nejpřijatelnější. Ani jedno určitě nebude moc po chuti fundamentalistům z Evropského parlamentu.

Samotní kandidáti by měli být známi do konce roku. V bruselských kuloárech se mluví třeba o eurokomisařce pro hospodářskou soutěž a známé bojovnici s nadnárodními koncerny Margrethe Vestagerové. Dánka ale po vzoru Jima Hackera z Jistě, pane ministře tvrdí, že o funkci předsedkyně komise nemá zájem.

Druhé, aktuálně nejskloňovanější jméno je hlavní unijní vyjednavač pro brexit Michel Barnier. Francouz chtěl být „spitzenkandidátem“ lidovců už před čtyřmi roky, přednost ale dostal lucemburský politický veterán Juncker.

Na Barniera se podle deníku Libération rozhodl vsadit i dosavadní nejbližší Junckerův spolupracovník, šéf jeho kabinetu a šedá eminence Evropské komise Martin Selmayr. Podle francouzského listu měl v Berlíně lobbovat za to, že Barniera udrží pod německým vlivem, a v Paříži ujišťovat, že pod jeho vedením bude jako předseda komise „Macroncompatible“. S jakým výsledkem, není známo.

O tom, že příští šéf komise nebude znovu především Selmayrovým kandidátem, nakonec rozhodnul její současný vedoucí. Juncker svou pravou ruku přesunul na post generálního tajemníka komise a bude řídit celý její úřednický aparát. Otevřelo se tak volné pole pro další hráče. Hra může začít.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme