V Turecké republice žily před deseti lety možná až dva miliony Arabů, z velké části se jednalo o rodilé turecké občany, ovšem arabského původu. Byly to pozůstatky arabského obyvatelstva Osmanské říše.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Arabští disidenti milují Turecko

Turci o své arabské državy před sto lety většinou přišli, ale část smíšených území jim zůstala i po rozpadu impéria. Ostatně i turecká první dáma, manželka prezidenta Erdogana, je z arabské rodiny z jihovýchodu Turecka.

Azyl a exil

V posledních letech se ovšem arabskojazyčná komunita značně rozrostla. Z milionů Syřanů, kteří mířili do Evropy, jich nejméně dva miliony zůstali v Turecku. Přibyli také uprchlíci z Jemenu, Iráku a dalších zemí. Dnes se počet Arabů v Turecku odhaduje až na pět milionů, z toho více než milion žije právě v Istanbulu – ne náhodou se jedné části města říká Malá Sýrie.

Většinou se jedná právě o uprchlíky před syrskou válkou, přičemž část se vrátila po neúspěšném pokusu udržet se v Evropě. Teď sami říkají, že Turecko jim je mentálně a kulturně bližší.

Islamistická vláda prezidenta Erdogana se stále častěji odkazuje na společnou islámskou identitu s arabskými uprchlíky. Uděluje jim stipendia, staví školy a snaží se Araby v Turecku - když ne poturečtit - tak alespoň udělat z nich nástroj svých vlastních regionálních zájmů.

Část z Arabů, kteří v Turecku pobývají, jsou ovšem političtí uprchlíci nebo exulanti, včetně těch, kdo odešli před represemi ze Saúdské Arábie, tak jako Džamál Chášukdží, případně pocházejí z dalších států Arabského poloostrova. Jen v Istanbulu žijí stovky arabských novinářů, kteří pracují v desítkách periodik, rozhlasových nebo televizních stanic. Se svým exilem jsou celkem spokojeni.

Turecko v očích mnoha Arabů není zas tak problematickou zemí. Ještě pořád se v něm konají parlamentní volby a panuje omezená svoboda slova. Policejní zvůle není absolutní. Evropané vidí rozklad turecké demokracie, ale Arabové v Turecku vidí nedostižný, nebo přinejmenším nedostižený stav.

Převzato z Plusu

Turecko, náš vzor

Mnozí z těch, kdo pobývají v Turecku, stále uvažují o tom, jak ovlivnit situaci doma, včetně třeba bývalého kandidáta na post egyptského prezidenta Ajmána Núra. Ten zpravodaji týdeníku Economist řekl, že pro něj je Turecká republika poslední výspou Arabského jara. Přesto, nebo právě proto, že v Turecku se žádné arabské jaro neodehrávalo.

Ankara se snaží vztahy s arabskými disidenty pěstovat, tím spíše, že má často napjaté vztahy s jejich vládami. Proto asi také neváhala odhalit pravdu o vraždě Džamála Chášukdžího, protože se Saúdskou Arábií už toho nemůže moc ztratit.

Arabské vlády Turecku zazlívají mnohé, od jeho vojenského angažmá v Sýrii, až po sázku na přátelství s Íránem a Ruskem na úkor vztahů s arabskými zeměmi. Ve vzduchu jsou i jiné otázky, třeba údajný turecký neokolonialismus, jak to formuloval jeden představitel Emirátů, nebo prý neblahý vliv tureckých televizních seriálů, které jsou v konzervativnějších arabských zemích tak oblíbené.

Podle průzkumů veřejného mínění asi dvě třetiny obyvatel arabských států nemají Turecko rádi, a v případě arabských vlád bude takový údaj ještě mnohem vyšší. Jiné to bude v případě těch Arabů, kteří před svými vládami uprchli. A po Chášukdžího vraždě láska arabských disidentů k Turecké republice ještě zesílí.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít