Francie, AUKUS, nové a staré železné opony a budoucnost Evropy

Když před časem mluvil francouzský prezident Emmanuel Macron o mozkové smrti NATO, nevěděl, že brzký počin části spojenců, v čele s USA a Velkou Británií, mu připraví veřejné ponížení, z nějž ho skoro raní mrtvice. Dohoda Washingtonu s Austrálií a Velkou Británií nejen že z pohledu Paříže podkopala důvěru mezi deklarovanými spojenci, ale zprostředkovaně také její pozici v Evropské unii.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Prezidenti USA a Francie Joe Biden a Emmanuel Macron | Foto: Phil Noble | Zdroj: Reuters

Vedení unijních institucí se sice z povinnosti svého člena zastalo, ostatní členské státy ale daly najevo, že se za Francii postavit nemíní.

Přehrát

00:00 / 00:00

Thomas Kulidakis: Francie, AUKUS, nové a staré železné opony a budoucnost Evropy

Vyslechli jsme tak, že by se spor o francouzské ponížení a ztrátu výborného kšeftu s prodejem ponorek do Austrálie neměl přenášet na transatlantické vztahy obecně, a jede se dál. Pravda je, že se celá událost dá vykládat dvěma způsoby.

Na jednu stranu je logické, že Austrálie místo starých ponorek zvolila ponorky jaderné, čímž se zařadí do elitního klubu. Pokud se skutečně dohoda naplní, rozšíří Austrálie počet zemí disponujících tímto výkřikem techniky na sedm.

Páté kolo u vozu

Jestli bude sedmička šťastné číslo i do budoucna, je ovšem otázka. Na jednu stranu se rozhodně zvýší australská moc. Na druhou se může stát cílem nejen vojenských plánovačů Číny, ale také odvety hospodářské. Čína je zároveň její největší obchodní partner.

Ekonomický postih přitom může bolet více a bezprostředně. Na rozdíl od ostrého válečného střetnutí je pravděpodobnější a snadněji proveditelný. To ale nic nemění na skutečnosti, že Čína je opravdu momentálním největším soupeřem zemí, které si doposud osobovaly rozhodovat o světovém dění. Vojensky, politicky, i ekonomicky. Jediné, v čem pokulhává, je měkká diplomacie.

Z pohledu Francie tak je zřejmé, že její sen o vytvoření unijní společné armády je sice na místě, protože na Spojené státy a Brity se spoléhat nedá, ovšem zároveň mimo realitu.

Zbytek Unie se zatím má jako vždy spíše k prázdným prohlášením a plánům než k akci. Pro ostatní evropské země je zřejmé poučení, že NATO má ve 21. století především dopad na udržení bezpečnosti v Evropě, protože se jeho členové díkybohu drží vzájemně v šachu.

Konec roztržky kvůli ponorkám? Biden telefonoval s Macronem, dohodli setkání v říjnu

Číst článek

Na celé kauze je totiž nejhorší fakt, že je sice logicky pochopitelná, byť Austrálie šla výměnou za lepší technologie cestou většího rizika, na druhou stranu ale prokázala, že pořád platí, že státy nemají přátele, jen své zájmy.

Austrálie momentálně riskuje, že tak, jako se západní Evropa snažila a snaží dodnes dostat ze závislosti na americkém orlu, východní z područí východního medvěda, protinožci se dostanou do strategické závislosti na desetiletí dopředu v holportu se zeměmi, kterou jsou geograficky opravdu daleko.

V České republice máme k tomuto riziku přiléhavé přísloví, které zní: „Nechoď, Vašku, s pány na led, neboť mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“

Nové železné opony jsou jasně narýsované a pro nás, obyvatele starého kontinentu, je zřejmé, že jsme páté kolo u vozu. Už jen proto, že se jednalo za zády spojenců, pak se vše oznámilo jen tak mimochodem, a tudíž není proč se Francii smát. Spíše je třeba i nás, nejednotné, litovat. Dokud nemáme z hlediska tvrdé vojenské síly a moci co velmocensky nabídnout, je nutné držet ústa a krok.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme