Pražská kavárna, krycí název pro intelektuály

Frekvence slovního spojení ‚pražská kavárna‘ v posledních dnech stoupá a neslýcháme ho jen z Hradu – o definici se pokusil i Jan Zahradil.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ilustrační foto. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

A dokonce jeden z kandidátů na primátora Petr Stuchlík jde do politiky s tím, že by chtěl být „mostem mezi ANO a kavárnou“.

Pan Zahradil tvrdí, že pražská kavárna „je mentální stav. Jedním z jeho atributů je sounáležitost s menšinou, která je údajně tou lepší, evropsky myslící částí naší společnosti (a proto je menšinou, jinými slovy elitou), a tedy má setrvalý pocit morální nadřazenosti nad zbývající většinou, která se ještě nevyhrabala z postkomunismu, provincialismu, nacionalismu, čecháčkovství...“  A dodává, že jde jen o charakteristiku výrazně menšinové voličské množiny.

Kdybychom separovali z úryvku hanlivý podtón o elitě a nadřazenosti, který – zní-li z úst muže, který se nechal zvolit mezi bruselskou elitu, kde většinu času pobývá – zní poněkud šaškovsky, lze jeho definici jako jednu z mnoha přijmout: Kavárny fungovaly od 19. století jako místa, kde se scházeli rýpaví umělci, novináři i vědci či lékaři a právníci a udělali si z nich pracovny a debatní kluby.

Tato „výrazně menšinová množina“ ale vždy posouvala recepci světa, ať to bylo v Paříži, kde v kavárně vedle sebe seděli Hemingway, Fitzgerald, Joyce či Picasso, nebo ve Vídni, kde bylo možné vidět Klimta, Krause, Loose či Lehára. A kdyby v Praze nebylo kaváren, nebyla by ani avantgarda známá svými kritickými výroky o měšťanstvu.

Právo na individualismus a svobodu

Nezval se přiznal, že v kavárnách napsal celé své dílo kromě Snídaně v trávě. Karel Čapek řekl: „Pražská kavárna je památka, rezervace a měla by zůstat chráněnou rezervací, už proto, že to je locus genií.“ Přičemž locus je česky místo, kde se scházeli lidé se zvláštní sociální funkcí.

Označení ‚pražská kavárna‘ potkalo evidentně opačný osud než slovo intelektuálové, které se poprvé objevilo v době Dreyfusovy aféry, v níž byl v roce 1894 falešně obviněn pro špionáž důstojník s tímto jménem. Nejprve protestoval proti rozsudku v novinách Emil Zola a poté pánové Anatol France, Marcel Proust, André Gide, Claude Monet a Jules Renard.

'Pražská kavárna bude muset zavřít ústa. Shut up.' Podívejte se na setkání prezidentů Klause a Zemana

Číst článek

Sepsali protestní petici, v níž žádali obnovení procesu. Díky tomu byl v roce 1898 Dreyfus omilostněn. Jeden francouzský konzervativec tehdy poprvé použil pro zmíněné tvůrce slovo intelektuálové v hanlivém kontextu. Vyčítal jim totéž, co činí dnes pan Zahradil, že jsou neloajální k většině a vytržení z národního pouta.

Netrvalo ale dlouho, kdy filozof pragmatismu William James si toto slovo osvojil a prohlásil: „My intelektuálové v Americe musíme všichni pracovat na tom, abychom si udrželi právo na individualismus a svobodu.“ Tato věta platí i dnes.

Termín ‚pražská kavárna‘ je jen krycí označení, pro ty, co si chtějí svou osobitost ponechat a vzpouzejí se komodizaci a komerčnímu násilí, které nám slibuje pouze to, že se nám bude dobře nakupovat.

Karel Hvížďala Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme