Bez ohledu na to, koho zvolí předsedou, disponuje ČSSD ve sněmovně pouhými patnácti mandáty. To je málo na vytvoření koalice s ANO a tím pádem také málo na diktování si nějakých zásadních podmínek. 

Pokud se delegáti sjezdu přikloní k názoru, že pro ČSSD je výhodnější být ve vládě než v opozici, nezbývá jim, než si zvyknout na Babišovu presumpci neviny. Pokud naopak budou delegáti hledat alibi, proč se do vlády, ve které budou hrát druhé housle, nehrnout, postačí opakovat, že se trestně stíhaných politiků štítí.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

ČSSD má ovšem vážnější problém, kterým je hledání vlastní identity. Chce být i po volebním nezdaru moderní levicí orientovanou na mladé městské liberály? Anebo se chce vrátit ke kořenům a stát se stranou pracujících? Vidí svou budoucnost v budování kapitalismu, anebo bude na svět pohlížet třídně a zastane se chudých proti bohatým?

Nejpravděpodobnější je, že se delegáti pokusí odhadnout společenskou poptávku a budou tím, o čem si myslí, že to jejich potenciální příznivci zvolí. Kritik současného vedení Jiří Zimola soudí, že důvodem, proč voliči ČSSD odešli k Babišovi, je, že se ČSSD dopustila řady politických chyb a k tomu se navíc zesměšnila. 

Chyby lze přiznat a pro příště se jich vyvarovat. Se směšností lze skoncovat odstavením směšných představitelů. Stále ovšem zůstane ve vzduchu základní otázka, zda tradiční strana, kterou ČSSD v dobrém i ve zlém je, má v konkurenci jednorázových protestních politických projektů šanci uspět. 

Vůbec totiž není jisté, že se voliči vrátí ke křížku, když se jim ta protestní hnutí omrzí. Klidně je možné, že než by volič vzal tradiční strany na milost, zvolí nějaký další protestní politický projekt. 

Chce-li ČSSD přežít, každopádně bude muset něco předvést. Musí být vidět. Nemůže sama sebe hledat příliš dlouho. I u politiků platí „zmizí z očí, zmizí z mysli“.

Ivan Hoffman Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít