Začarované království Velké Británie

Velká Británie začala trochu připomínat začarované království, kde se přes noc vše změnilo – a to k horšímu.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Brexit | Foto: Frank Augstein | Zdroj: ČTK/AP

Například proto, že někdo porušil nějaký magický zákaz a na pohádkovou říši dopadl trest.

A vlastně to tak do určité míry je, protože Britové porušili hned několik kouzelných pravidel, která se jim po staletí osvědčovala, a podle staré anglické zásady na ně tedy neměli sahat.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Začarované království Velké Británie

Nebezpečné hrátky

Například zásadu, že nositelem národní svrchovanosti je parlament. Totiž ten ve Westminsteru. Britští euroskeptici si stěžují na skutečnost, že do britských záležitostí zasahuje přímo i nepřímo europarlament a porušuje tak suverenitu britského zákonodárce.

Ovšem byli to sami Britové, kdo zbavili Westminster jeho kouzelné moci, když otevřeli nebezpečnou skříňku ukrývající mocné kouzlo zvané referendum. Veřejnost prý stojí nad parlamentem.

Kouzlo mělo politikům pomoci překonat těžké chvíle, ale ze sluhy se stal pán a politici náhle museli začít poslouchat vrtkavé abstraktum zvané svrchovaný lid. Přitom referendum je v Británii ještě méně obvyklé než slunečné léto, dosud se konala jen tři celostátní hlasování, přičemž dvě z nich až v posledním desetiletí.

Mlha přede mnou

Druhá zásada britské politiky, a nejen politiky, říká, že se mají spouštět jen takové procesy, jejichž dopad lze předem odhadnout, a které lze také případně zastavit. Proto neměla na ostrovech větší úspěch téměř žádná z velkých ideologií 19. a 20. století, které slibovaly Absolutní Dobro.

V Británii se věci vylepšují po kousku, a když nevidím na konec cesty, tak tam nelezu. Francouzi a Němci se Angličanům vysmívali, že jsou kupci bez fantazie. Britské ostrovy díky takovému smýšlení ale zažily nejméně krvavé dějiny posledních staletí široko daleko.

Brexit sice není žádný zlý „–ismus“, ale vehnal Británii do situace, v níž se vlastně nejde dobře rozhodnout, se znalostí nákladů a zisků a konečného výsledku. Ani hlasování v referendu, ani hlasování v parlamentu k uspokojivému výsledku nepovede, a ze šlamastyky poddané jejího Veličenstva nevyprostí ani případné druhé referendum.

Prvotní hřích

A do třetice, Britové se vždycky dokázali dohodnout, a to přesto, nebo právě proto, že mají vysoce soutěživý volební systém, v němž vítěz bere vše. Možná jsou to právě obchodnické sklony, nebo zvyk, že nakonec v tom ostrované zůstanou sami, co je vedlo k politice založené na kompromisu a respektu k menšinovým názorům.

Čarovná schopnost dohody se ovšem někam ztratila. Rozvráceni jsou konzervativci i labouristé, veřejná debata funguje špatně a ať bude rozhodnutí jakékoli, velká část společnosti bude mít problém ho strávit.

Teď, když už je Británie na cestě z Evropské unie, může přemýšlet, kdy a kde se stala chyba. Mimochodem, vůbec první celostátní britské referendum se odehrálo v roce 1975 a bylo o vstupu do tehdejších Evropských společenství.

Možná tehdy otevřeli poprvé nebezpečnou skříňku, ať už přehmat spočíval v referendu, a nebo ve vstupu do organizace, v níž jim nebylo dobře. Tehdy aspoň Britové věděli, co chtějí, pro vstup hlasovali poměrem dva ku jedné.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme