Babiš bez důvěry, což je důležité stále opakovat, se chová, jako by zemi úspěšně „akvíroval“ a zbavit se jí hodlal teprve ve chvíli, kdy to pro něj bude výhodné.

Časem pozná, že to tak prostě nefunguje, protože onen demokratický systém se všemi brzdami a pojistkami, kterým tak pohrdá, je stále ještě silnější než on.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Otázka je, jak se to na Česku podepíše. Babišova menšinová vláda zastupuje v tuhle chvíli „pouhý“ milion a půl voličů, 30 procent těch, kteří se dostavili v říjnu k volbám. Nový premiér a jeho lidé ovšem mají zřejmě dojem, že zvítězili nějak podobně famózním způsobem jako třeba Tony Blair a jeho labouristé, kteří po britských volbách v roce 1997 drželi neuvěřitelnou většinu 179 hlasů v dolní sněmovně.

Ovšem to se nestalo, hnutí ANO má „jen“ 78 hlasů, do většiny mu chybí 23 křesel. To mu ovšem nepřekáží v tom, aby se ministři vlády bez důvěry scházeli dramaticky v půl sedmé ráno, aby odsouhlasili čistky ve státní správě nebo aby měnili jednací řád vlády tak, že se z předsedy vlády demokratické země stává předseda představenstva společnosti s jediným vlastníkem.

Ano, Babiš přesně tohle sliboval a vyhrál s tím volby. Znovu: s 30 procenty hlasů a 78 poslanci z 200. Návrh na změnu jednacího řádu vlády, na nějž upozornil web Česká justice, nese mnoho pozoruhodných bodů, tím možná nejzajímavějším je ale posílení role premiéra při řešení sporů jednotlivých členů vlády.

Demokracie se někdy přeceňuje

Což je ve vládě, ve které je hlavním kvalifikačním předpokladem loajalita k šéfovi hnutí ANO, docele pochopitelné, ovšem taky to komplikuje úvahy všech potenciálních Babišových spojenců, zda do takové vlády jednoho muže vstoupit.

Předseda vlády je jistě politicky nejsilnější pozice v české politice, ovšem mnoho Babišových předchůdců, včetně suverénů typu Václava Klause či Miloše Zemana, poznalo, jaké to je ocitnout se ve vlastním kabinetu v menšině. Babiš tohle nehodlá připustit, protože jediné, co uznává, je síla.

Na jeho stylu je ale až příliš znát, že v politice ještě nepoznal skutečný neúspěch a porážku. Od roku 2013 stále jen stoupá a on sám i jeho okolí mají zřejmě pocit, že to tak bude už vždycky. Dovolíme si Andreji Babišovi znovu jednu věc připomenout: nebude.

A teprve až potom Babiš, pokud by náhodou nedodržel svůj slib, že po čtyřech letech v čele vlády odejde z české politiky, pozná, jaké to je prohrávat jedno hlasování za druhým a k čemu jsou důležité takové pitomosti, jako je právo opozice chovat se v Parlamentu jako v Parlamentu, a ne poníženě čekat, kolik minutek jim momentální vládci laskavě vyhradí.

Nikdo neupírá Andreji Babišovi právo vládnout a měnit zemi podle toho, jak to slíbil svým voličům - až si na to sežene příslušný počet hlasů, kterých musí být nejméně 101. Tahle nedočkavost, kterou on a jeho vláda projevují, je ovšem poněkud selektivní, protože třeba při zveřejnění zprávy OLAF o Čapím hnízdě je třeba dodržovat ty nejpřísnější postupy.

Což samozřejmě vede jen k úvaze, co všechno tahle vláda dokáže v čase, kdy bude řídit stát i po případném prohraném hlasování o důvěře, které nás čeká 10. ledna. Prezident Zeman už řekl, že pro druhý pokus vytvoří premiéru Babišovi mnohem větší časový prostor.

Nemusíme hned používat přepjaté termíny jako „ústavní puč“, ovšem je docela pravděpodobné, že množství „nevratných změn“, které Babiš dokáže udělat, bude větší, než jsme tu kdy zažili. Jak říká jedna slavná seriálová postava, „demokracie se někdy přeceňuje“.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít