A dále také o nespokojenosti ústředního výboru s působením ministra zahraničí, který neprojevil dostatečné pochopení pro ruskou okupaci cizího území, kterou předchůdci předsedy KSČM aktivně podporovali i v případě vlastní země.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jindřich Šídlo: Konečně jsou tu zase staří komunisté

Pokud by ministr zahraničí pokračoval v nezodpovědné politice dodržování spojeneckých závazků, proti nimž čeští komunisté vždy vystupovali, zváží KSČM další podporu vlády, jejíž existence na nich závisí. Prezident republiky, který má na vstupu do EU i NATO zásadní podíl, se s předsedou KSČM v kritice ministra zahraničí plně shodnul.

Pozice, do níž se 30 let po svém potupném útěku od moci dostali čeští komunisté, je unikátní. Způsob předání moci v roce 1989 zaručil komunistům účast v politické soutěži demokratické země a nikdo s tím už nic neudělá. Komunisté jsou legitimní politická síla, které sice ubývají voliči, ale paradoxně spolu s tím stoupá jejich moc.

Léta, která strávili v úplné či aspoň částečné izolaci, nás naučila hledět na komunisty jako na vcelku schopné obchodníky, kteří nejdřív prodají svým voličům nostalgii a ozkoušená revoluční hesla, aby pak získané hlasy vyměnili ve sněmovně v podstatě s kýmkoliv za cokoliv.

Atak na hodnoty

Z komunistů se stali cyničtí tlustí kocouři skvěle ovládající parlamentní procedury. Jádro jejich poslaneckého klubu kolem Vojtěcha Filipa a Pavla Kováčika sedí ve sněmovně víc než 20 let, takže se už stali celkem přirozenou součástí onoho mikrosvěta Malé Strany.

Antikomunismus, celkem pochopitelná sebeobranná pozice, už se v některých kruzích označoval za „primitivní“, relativizace období před rokem 1989 byla úspěšně završena nástupem normalizačního komunisty a spolupracovníka Státní bezpečnosti Andreje Babiše do čela české politiky.

Takže se už skoro zapomnělo, co skutečně reprezentují dnešní komunisté. Schopnými obchodníky pochopitelně zůstali, ale navíc se v jejich nové, obrozené roli naplno projevila jejich další vlastnost, tedy aktivní práce ve prospěch zemí, které Česko a mezinárodní organizace, jejichž jsme dobrovolnými členy, považují v lepším případě za „protivníky“, ale mnohem spíše za nepřátele.

V tom jistě nejsou v české politice úplně osamoceni, ale prezident Zeman alespoň verbálně nezpochybňuje českou příslušnost k NATO a EU.

Převzato z Plusu

Komunisté si nedělají vůbec žádné násilí. Každý jejich vstup do veřejné debaty, na nějž tedy mají samozřejmě plné právo, je potřeba číst jako vzkazy z Moskvy a Pekingu, byť v obou zemích vládne systém, který by svým voličům jistě nepřáli nebo si jej aspoň nedovolili upřímně popsat.

A na těchto hlasech dnes stojí Babišova vláda. Není to pochopitelně ideální situace a je zřejmé, že s postupem času budou komunisté žádat za svou podporu vlády víc a víc. Andrej Babiš si s nimi užije svoje, není taky třeba ho litovat, ale tady jde o víc. O zájmy a směřování země.

Demokratická opozice se vůči vládě pochopitelně vymezuje dost nesmiřitelně, protože tím hájí zájmy svých voličů. Ty jsou ale v případě zahraničně politické orientace země dost podobné jako u alespoň části voličů ČSSD i ANO. Opozice tohle zatím zdá se chápe a chová se vcelku zodpovědně.

A každá další návštěva Vojtěcha Filipa u Miloše Zemana a atak na základní polistopadové hodnoty této země budou užitečnou připomínkou, že základní linie střetu stále ještě vede mezi demokraty na straně jedné a komunisty a SPD na straně druhé. Je na Babišovi, kam se přidá. Zatím se přece jen tváří, že se mu do druhé skupiny nechce.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít